Re: Byla jsem "pracovitým mužem".
Milá Janino,
Vaše zkušenost je zajímavá a dodává další rozměr diskusi. Myslím, že ale přesně tak argumentují tito muži - nemám čas a energii se zapojovat do rodinného života.
Jistě na tom nejsou psychicky nejlépe, i kdyby žena byla svatá a neřekla jim ani slovo a nic dalšího než peníze po nich nechtěla.
Důležité jsou však priority jich obou: nelze říci: já dávám peníze, tak už nich jiného nemůžu dát (a tím v podstatě rozhodnout za oba, kam se bude ubírat jejich kariéra a domácí práce a životní směřování). Podle mého názoru (a tak to doma praktikujeme) by si měli oba říci: co kdo z nás dá, abysme byli oba i děti spokojeni?
Pokud žena spatřuje svůj úděl a potěšení v tom, že se bude neúnavně starat o domácnost a v podstatě sama vychová děti a vymyslí pro ně zábavu pro celá odpoledne a víkendy, a svého muže bude chápat - no, prostě, jako mírně vzdáleného milovaného člověka, o kterého se také stará - tak prosím, jistě jim to bude s "pracovitým mužem" pěkně klapat a není problém.
Ale podle mých zkušeností existují ženy (netroufám si používat taková slova jako "většina"), které si takto svou rodinu nikdy nepředstavovaly a najednou jsou do toho nuceny, mužem, se kterým chtěly prožívat společný život, a on se jim najednou vzdálil a tvrdí: "ne, opravdu nemám na tebe ani děti čas".
Pro ně chcete toleranci a pochopení. Jistě, pokud je to dočasné. Ale pokud by žena měla sklapnout uši, zamumlat "ano, miláčku" a jít vytírat podlahu, pak tvrdím, že to je začátek konce její sebeúcty, jejího potěšení z rodiny, jeho úcty k ní a jejich vztahu.
Odpovědět