Život není peříčko

Už delší dobu pročítám různé články tady na rodině a nedá mi to, abych i já něčím nepřispěla. Nestojím o obdiv, jak jsem to všechno dokázala zvládnout ani o lítost, jak jsem měla zatím krušný život. Jen si myslím, že mnohým by můj příběh mohl třeba pomoci zvládnout svoje trápení o trošku snáz, když to bude číst. I když já sama nepovažuju svůj život za nějak extra tragický, na druhou stranu nikdy nebyl ani příliš jednoduchý.

Své dětství vynechám, bylo šťastné a když pominu pár drobností tak i bezproblémové. Problémy začaly, až s postupem mé puberty a postupných snah prosadit své názory vůči rodičům. Táta byl v pohodě, ale s mámou jsme byly neustále na nože. Naše názory na život se odjakživa různily a ve větší, či menší míře to trvá dodnes. Jenže dnes už jsem se s tím naučila žít a tolerovat ji (ovšem opačně tolerance stále nefunguje). Naštěstí se vidíme asi 1x za měsíc a to se do žádných názorových střetů nepouštíme a pokud ano, tak ji nechám vymluvit, přikyvuju jako oslík a doma si to stejně dělám dál po svým.

Ale zpět k mé pubertě. Vyvrcholilo to v roce 1990. Já měla před maturitou, když jsem se poprvé doopravdy zamilovala. Můj vyvolený nebyl ideální partner, ale já to nějak přehlížela. Potkala jsem ho na křesťanském shromáždění, kde jsem tehdy, jako každý skoro každý mladý člověk, hledala odpovědi na otázky kolem smyslu života. Kamarádka, která tato shromáždění navštěvovala podstatně déle než já nás seznámila a povyprávěla mi, jaký že to je skvělý člověk, jaké má zdravotní problémy, ale jak se s nimi dokáže poprat, jak je plný optimismu a víry v Boha… bla, bla, bla… Snad by nebylo tak zle, ale když jsem po skončení shromáždění jela domů, setkali jsme se v tramvaji a zjistili, že máme velkou část cesty společnou – bydlel asi 3 zastávky od nás. Od té doby jsme na shromáždění jezdili spolu a po skončení mě doprovázel domů. Znal Bibli a měl odpovědi na všechny mé otázky ohledně života v souladu s Bohem. Po nějaké době nás ostatní ze shromáždění začali brát jako pár a podporovali náš vztah. Nikdo mi neřekl, že můj miláček je nezaměstnaný, že nežije s rodiči jak tvrdil, ale spíše jako bezdomovec přespává kde se dá, a že téměř každému ze shromáždění dluží nějaké peníze. Scházeli jsme se téměř denně alespoň na chvíli a já se denně dohadovala s mámou, která trvala na tom, abych se učila k matuře. Pak na schůzku nepřišel a setkali jsme se až na shromáždění, kde se mi omlouval, že měl nějaké zdravotní problémy a domluvil další schůzku. Ani na tu nepřišel a když se to opakovalo několikrát, pochopila jsem, že o mě nestojí a nějak se s tím začala vyrovnávat. On pak přestal chodit i do shromáždění a když jsem na zvídavé dotazy odpovídala, že nevím, co s ním je, tak mě kamarádka (ta, která nás seznámila) přesvědčila, že bychom měli spolu za ním zajít a zjistit, co se děje. Chvíli jsem se bránila, ale pak jsem podlehla nátlaku: „Vždyť jsou přeci Vánoce!“ A jeli jsme. Ten prohnaný zákon schválnosti zafungoval bezvadně. Přestože doma téměř nebýval, v den, kdy mě kamarádka přemluvila, jako na potvoru doma byl. Znovu se mi omlouval, že byl v nemocnici a nechtěl mi přidělávat starosti a pak, že nevěděl, jestli o něj ještě budu stát … bla, bla, bla… A já, husa hloupá, mu naletěla. Ale co chcete od 18-tileté naivky. Všechno se urovnalo a bylo zase jako dřív. Jenže jsem brzy přišla do jiného stavu. První, co jsem udělala, když jsem pojala podezření, bylo, že jsem se pochlubila miláčkovi a on přede mnou vykreslil nádherné vzdušné zámky, jak budeme šťastně a spokojeně žít jako rodina. A chystala se svatba. Ženich sice nebyl podle představ mých rodičů, ale bohužel neměli moc příležitostí ho blíže poznat. I když na spoustu věcí jsme měly s mámou rozdílné názory v jedné věci jsem jí dala za pravdu: společně bydlet budeme až po matuře – ten 1 měsíc to snad ještě vydržíme a já jsem opravdu cítila, že potřebuju taky trochu času věnovat učení. Přesto za mnou domů každý den chodil a přestože jsem se opravdu chtěla poctivě učit, nedokázala jsem odolat jeho: „Když já bez tebe nemůžu být.“ Je až s podivem, že jsem potom dokázala zvládnout zkoušky s vyznamenáním.

Po matuře se konečně mohl k nám nastěhovat. Měli jsme u našich volný celý byt jen pro sebe, naši bydleli o patro níž. Jenže najednou se po něm zem slehla. Ani doma o něm nevěděli a teprve teď jsem se dozvěděla, že doma nebydlí a že vůbec netuší, jak vlastně žije. Za pár dní mi přišel pohled z Prahy, prý musel do špitálu na nějaké speciální vyšetření. Přišel za dva týdny, u sebe ani groš, však v Praze je draze. Nastěhoval se ke mně a konečně žili jako šťastná rodina – asi 2 týdny. Každé ráno vstal a šel do práce, vracel se odpoledne a složil se unaveně na postel. Já mu připravila večeři a vůbec se starala o domácí pohodu. Přišel den výplaty, na který už jsem se opravdu těšila. Jakožto studentka těsně po maturitě jsem žádný příjem neměla a na dosavadní živobytí si vypůjčila od našich. Šetřila jsem, kde se dalo, protože jsem věděla, že čím víc si vypůjčím, tím víc budu muset vracet a pak by nám to zase mohlo chybět. Bohužel ve výplatní den se milovaný manžel domů nevrátil a ani v dny následující. 2 týdny jsem o něm opět neslyšela. Pak se uráčil ukázat a vysvětlil mi, že žádné peníze nemá, protože musel vrátit rodičům, co si od nich vypůjčil. Následovaly 2 týdny šťastné rodinky – do dalšího výplatního termínu. Hádejte jak to pokračovalo? Ráno si vzal ode mě poslední peníze, že potřebuje na svačinu, protože výplatu dostane až po obědě. Já zůstala doma zcela bez prostředků i bez jakéhokoliv jídla. Měla jsem sice rezervu ve vratných lahvích, což činilo asi 20 korun – v 91 roce se za to dal pořídit docela slušný nákup, takže jsem si byla jistá, že do odpoledne hlady neumřu. Jenže, když jsem vstala zjistila jsem, že si miláček vzal i ty prázdný flašky, takže já si tak mohla k jídlu uvařit akorát kaši z mouky a vody. Ještěže bylo léto a na zahrádce troška zeleniny na polívku. A miláček byl opět 2 týdny nezvěstný. Po dvou týdnech se kajícně vrátil s výmluvou, že rodiče potřebovali na něco nutně peníze a on jako hodný syn jim dal celou svou výplatu. Tentokrát jsem se naštvala a obratem jsem jela za jeho rodiči, kde jsem jim pěkně vytmavila, že jejich synáček má rodinu zcela bez prostředků a jak si to představujou po něm chtít ještě nějaké finanční výpomoci. Dozvěděla jsem se, že synáčka od naší svatby neviděli a dostala pár stokorun. Normálně bych je odmítla, ale byla jsem tak šokovaná a na dně, že jsem je vzala a vypadla od tchánů. Doma jsem uhodila na manžela, co se děje a teprve teď se dozvěděla, že je bez práce, ale že se mi to styděl říct, že nemůže sehnat práci, že už měl něco slíbeno, ale pak to místo dostal protekcí někdo jinej … bla, bla, bla… Začali jsme hledat práci společně a za týden měl nastoupit do nového místa. Doma se potom pochlubil pracovní smlouvou a naše soužití bylo opět nějakou dobu šťastné – tedy abych byla přesnější do dalšího výplatního termínu, kdy opět manžílek nedorazil domů. Zato se u nás objevil jeho mistr s otázkou, co je s manželem, že už týden nebyl v práci. Když se znovu objevil, vysvětloval, že se mu ta práce nelíbí, že je pro něj příliš těžká a že by se to mohlo podepsat na jeho už tak dost chatrném zdraví. Hledali jsme znovu, ale situace se opakovala. Po týdnu přestal znovu do nové práce chodit a zase na nějakou dobu zmizel z povrchu zemského. Po návratu další martýrium s hledáním nové práce. Tentokrát jsem každé ráno vstávala s manželem, doprovázela ho do práce a čekala dokud neprojde přes vrátnici – byla jsem v 9. měsíci těhotenství. Možná by tahle taktika nějaký čas fungovala, jenže bohužel za pár dní nastal můj den a já musela do porodnice, kde se nám narodila dcerka. Nevím, jestli jste to stihli počítat, ale výše popsaný život – tedy od mojí maturity do narození dcerky – trval jen něco málo přes 4 měsíce. Po návratu z porodnice mi bylo víceméně jasné, že manžel zase přestal chodit do práce, což odůvodňoval tím, že jak mě vezl do porodnice, tak měl vlastně neomluvenou absenci a protože byl ve zkušební lhůtě tak ho vyhodili. Dostal ultimátum: Buď zabezpečí rodinu, nebo s ním končím. Za pár dní přišel s tím, že od prvního nastupuje. Já dostala porodný a tak jsme to zas nějak společně přežili. Jenže ve výplatní den opět nepřišel domů a ani několik následujících. To už byl prosinec. Objevil se pár dní před Vánoci s tím, že zase o práci přišel a teď před svátkama už ho nikde nevezmou, že má nastoupit těsně po svátkách. Hrál na city a já se znovu nechala obměkčit. Po svátkách odešel ráno do práce a já ho upozornila, že pokud mi neukáže pracovní smlouvu, tak s ním končím. Odpoledne jsem se ho nedočkala. Večer jsem zastrčila do zámku klíč a řekla rodičům, že si nepřeju, aby mu otevřeli, pokud by na ně zvonil. Následující den jsem zabalila pár jeho věcí a odvezla je k jeho rodičům s tím, že jim synáčka s díky vracím. Vyměnila jsem zámek a když se později objevil, otevřela jsem jen okno a oznámila mu, že dokud nedonese pracovní smlouvu a výplatu včetně pásky, že ho domů nepustím. V té době také k nám domů začali chodit přátelé ze shromáždění a žádali mě, abych jim vrátila peníze, které si od nich vypůjčil. Všechny jsem je vyhodila s tím, že si to maj vyřídit přímo s manželem. A přerušila jsem veškeré styky s celým shromážděním. Stejně, když jsem někoho z nich potkala, tak mi vyčítali, že nežiju v souladu s Bohem, že kdybych tak žila, nikdy bych nerozbíjela rodinu, která je podle Bible svatá.

Moje životní úroveň neuvěřitelně stoupala. Měla jsem celých 900,- mateřský a vyřizovala jsem si přídavky na dceru. Nebylo to tak jednoduché, v té době ještě automaticky pobíral přídavky otec dítěte, vyplácely se z nemocenského pojištění, které jsem jako studentka neměla a tak se muselo žádat o odstranění tvrdosti zákona, aby mohl brát přídavky na vnučku dědeček – můj otec. Díky předchozím starostem a problémům jsem už dávno ztratila mlíko a tak jsem musela kupovat Sunar, který tehdy stál asi 50,- Kč a jedno balení vyšlo asi na 5 dní – suma sumárum jen za Sunar jsem dala měsíčně 300,- Kč. Zbývajících 600,- jsem měla na živobytí. Od rodičů jsem žádnou pomoc nedostala, kromě toho, že jsem bydlela vlastně úplně zadarmo. Naučila jsem se s tím vyjít, oblečení kupovala v sekáči a k jídlu to nejlacinější. Jen na jídle pro dceru jsem nešetřila a snažila se jí dát to nejlepší, co jsem mohla. Pak se konečně podařilo vyřídit přídavky a já měla o 200 víc. Připadala jsem si jako milionář. Někde jsem se dozvěděla o tom, že můžu dostávat od sociálky životní minimum a tak jsem se dala do vyřizování. Napřed tomu předcházelo stanovení alimentů, což nějaký čas taky trvalo, teprve potom jsem mohla zažádat o sociální dávky. Můj příjem se zdvojnásobil. Já si s rodiči dohodla, že jim budu přispívat ¼ z inkasa, abych nebydlela úplně zadarmo. I tak jsem bydlela za pakatel, ale zlepšilo to mé vztahy s rodiči, pro které jsem tím přestala být přítěží a začala se o sebe starat sama. Ono, když se to tak vezme, naši taky nikdy nebyli nijak zvlášť bohatí.V té době spláceli půjčku na barák a živili ještě bráchu. Na živobytí měli jen jeden plat, protože ten druhý šel téměř celý na půjčku.

Zároveň se stanovením alimentů bylo manželovi stanoveno, kdy a za jakých podmínek může vídat svou dceru. Manžel za mnou čas od času přišel a pokoušel se urovnat naše vztahy. Jenže já si vedla svou, že napřed ať mi ukáže smlouvu a výplatní pásku. Jinak jsem s ním odmítala komunikovat. Kvůli dceři nikdy nepřišel, jen na závěr mi vyhrožoval, že mu bráním se s ní stýkat, že mě za to dá k soudu a že si požádá, aby ji dostal do péče on. Asi po roce, co jsme spolu již nežili, jsem usoudila, že dostal dostatek času, aby ukázal, že je ochoten a schopen se o nás postarat a podala žádost o rozvod. Rozvod byl náročný, hlavně psychicky. Za prvé, manžel bojkotoval stání a vždycky měl potvrzení od doktora, že se nemůže dostavit. Dále mě neustále tahal na péči o dítě, kde řešil to, že já mu ve stanovený čas dceru nevnucuji a v ostatní dobu mu bráním se s dcerou vídat. Tím vnucováním myslím jeho argumenty, že jsem mu nikdy dceru nepřivedla – jaksi nechtěl slyšet, že pokud ji chce vidět, měl by si pro ni přijít. A jak už jsem zmínila v ostatních případech nikdy nepřišel za dcerou, ale za mnou, a když jsem odmítla se s ním bavit, domáhal se teprve práva vidět dceru a to ihned. Dále mě tahal po různých manželských poradnách, kde mě pomlouval, že veškerou vinu za rozpad manželství nesu já. K prvnímu stání jsme měli spis tak obsáhlý, že by nám leckdo mohl závidět. Bylo v něm několik doporučení rozvodu z několika manželských poraden, několik zpráv z péče o dítě, zda jsem schopná se postarat o dceru a zda a jak je schopen se postarat manžel. Stání trvalo pár minut a byli jsme po 4 letech manželství (které ve skutečnosti trvalo jen asi 7 měsíců, pak už jsme žili odděleně) rozvedeni. Od té doby za mnou ani za dcerou manžel nepřišel, jen když jsme se náhodně potkali na ulici, dělal mi ošklivé scény, ale to bylo minimálně. Alimenty také neplatil.

Po celou dobu jsem žila sama a i po rozvodu jsem nechtěla žádného chlapa ani vidět. Byla jsem vším totálně vyčerpaná, že jsem veškerou svou pozornost upnula na dceru a snažila se jí dát všechno to, co mají ostatní děti. Můžu říct, díky tomu, že jsem se sama dost uskromnila, tak dcerka materiálně nepocítila žádný rozdíl mezi ní a ostatními dětmi z úplných rodin. Měla stejné hračky, jako její vrstevníci – všechny nové, oblečení měla tak půl napůl nové a ze sekáče, později chodila do spousty kroužků, které jsem jí platila. Každý rok se mi podařilo ušetřit na slušnou dovolenou v tuzemsku. Ani jedné z nás nic nechybělo. Já měla pár krátkodobých známostí, ale tak nějak jsem si instinktivně vybírala muže o kterých jsem věděla, že s nimi nechci žít a které jsem nemilovala. Jen jsem chtěla trošku společnosti a občas si někam vyrazit tančit nebo za kulturou. V okamžiku, kdy jsem začínala mít pocit, že to berou moc vážně jsem je bez jakýchkoliv výčitek opustila.

S jedním z nich jsem znovu otěhotněla. Tentokrát jsem svou situaci pečlivě zvažovala ze všech stran. Tenhle byl z těch trošku lepších pro společný život, ale stejně jsem k němu nic než přátelství necítila, tak jsem se rozhodla pro potrat. A můžete mi věřit, že to nebylo snadné rozhodování. Mám se vdát znovu za někoho, koho téměř neznám jen proto, že spolu čekáme dítě a co moje tehdy asi 5-tiletá dcerka, jaký by byl pro ni otec? Nebo si dítě nechat a zůstat zase na všechno sama? Ať jsem to probírala z kterékoliv stránky, potrat mi stále vycházel jako nejlepší řešení. Bohužel jsem tolik peněz ušetřeno neměla, a tak jsem chca-nechca musela promluvit s přítelem. Ani on se na tu velkou novinku netvářil nadšeně a když jsem mu řekla kolik stojí potrat, přislíbil mi polovinu na něj přispět. Těch několik následujících dní, než přinesl peníze, mi připadalo jako nejdelší v mým životě, ale splnil slib a ještě mě potom doprovodil na kliniku a po zákroku zpátky, protože jsem se rozhodla to rodičům úplně zatajit. Tím však naše veškeré vztahy s přítelem skončily a každý jsme se vydali svou cestou. Asi jsme oba pochopili, co naše rozhodnutí značí - nechceme být spolu.

Léta plynula stejně jako dřív, já měla několik dalších krátkodobých známostí, jen jsem se tentokrát pojistila, aby už k žádné další nehodě nedošlo. Po čase jsem se začala cítit osamělá. Dcera rostla a už mě tolik nepotřebovala a já si možná podvědomě (nahlas bych si to nikdy nepřipustila) začala uvědomovat, že za pár let vyletí z hnízda a já zůstanu úplně sama. Začala jsem se tedy poohlížet po nějakém vhodnějším partnerovi, pevně rozhodnutá se řídit pouze rozumem a ne srdcem. Jednoho takového jsem našla a náš vztah trval téměř rok. Byl to spíše takový ten typ „pod pantofel“ a já si libovala, že jsem stále svou paní, přítel udělá beze slova odporu všecko, co mu řeknu a k dceři má báječný vztah. Jenže to taky nebylo to pravé ořechové. Stejně jako poslouchal mě, stejně poslouchal i dcerku. Po čase jsem si uvědomila, že si sice s dcerou báječně rozumí, ale nedokáže ji vychovávat, protože jí nedokáže nic odmítnout. Splnil jí jakékoliv přání a ona se k němu chovala doslova sprostě. Navíc i mě začalo unavovat o všem rozhodovat a říkat mu, co a jak má udělat, protože sám to nedokázal. K tomu měl i dost nízké sebevědomí, což se v jeho případě začalo projevovat žárlivostí na všechny mé koníčky, kterým jsem se věnovala bez něj. Dokonce žárlil i na starší kluky z kroužku, který jsem s jednou kamarádkou vedla (mně bylo 27 a těm klukům tak 16 – byla jsem pro ně stará bába). Tak mi najednou z ničeho nic došlo, že takový vztah nechci. Zamilovaná jsem nebyla, tak pro mě nebylo těžké z takového vztahu vycouvat. Snažila jsem se to udělat s citem, abych mu neublížila víc než je nutné, ale na rovinu jsem mu řekla, že to nemá cenu.

Nikdy by mě nenapadlo, že ani ne měsíc po našem rozchodu potkám konečně prince svých snů. Bylo krátce před Vánoci a já posílala přátelům přání. Shodou okolností mi jedno zbylo a tak jsem je poslala jednomu kamarádovi, se kterým jsme se už několik let neviděli a vlastně jsme si ani nepsali a nevolali. Asi to byla ruka osudu, ale na Štědrý den mi zavolal a taky mi přál hezký Vánoce. Trošku jsme si po telefonu poplkali, probrali společný známý a náš současný život a zjistili, že jsme se oba nedávno rozešli s partnery a tak si domluvili, že strávíme spolu Silvestra v nějaké pěkné vinárničce. Já to brala spíše jako takový ten příslib „někdy se sejdeme“ ale nikdy na to nedojde. Připadalo mi nemožné, aby dokázal sehnat někde nějaké místo na Silvestra a navíc bydlel 50 km od našeho města. Ale k mému překvapení mi za pár dní volal, že pro nás zamluvil stůl ve vinárně a že tedy přijede v tolik a v tolik a kde si dáme sraz a tak podobně. Uznejte, to jsem nemohla odmítnout, nehledě k tomu, že jsem ho skutečně po tolika letech chtěla zase vidět. Strávili jsme nádherně romantický večer, povídali si o všem možném a tančili, byl milý a galantní, potom jsem ho vzala k sobě domů, kde se mohl ve vší počestnosti vyspat, uvařila mu na oplátku za pozvání oběd. Tím to všechno pro mě skončilo. Cítila jsem podivné šimrání v břiše a víčka se mi chvěla, když jsme se loučili, ale jakmile mi zmizel z očí, pustila jsem všecko z hlavy. Můj mozek jej vyhodnotil jako naprosto nevhodného partnera: o 13 let starší, z vesnice, základní vzdělání a tělesně postižený!!! Jenže když mi odpoledne zavolal, že v pořádku dorazil domů, málem jsem nemohla do telefonu ani mluvit. Další den mi zavolal, že má za pár dní u nás ve městě nějaké vyřizování a jestli bychom se mohli zase sejít. Bylo mi jasné, že je to rande. Jak by taky nebylo, když mě tolik let vidět nepotřeboval a najednou by chtěl 2x v jednom týdnu? Až do naší schůzky jsem si to v hlavě probírala ze všech stran a stále mi vycházelo, že nesmím zničit naše dlouholeté přátelství jen kvůli nějakému, i když příjemnému, flirtu. Na schůzku jsem šla pevně rozhodnutá mu říct, aby si nedělal žádné naděje, že mezi námi nikdy nebude nic víc než přátelství. Jenže ouha! Když jsem ho uviděla, mé odhodlání se vypařilo a já si v jediné vteřině uvědomila, že jsem se snad ještě nikdy necítila tak krásně jako s ním. Chtěla jsem být milovaná, hýčkaná, rozmazlovaná a já nevím, co všechno ještě. Můj mozek stále vysílal signály, že to stejně k ničemu nepovede, že takového muže si nemůžu vzít, že to potrvá jen chvíli, než se oba probereme z toho poblouznění, které zřejmě způsobilo dlouhé citové strádání. Ale já si v tu chvíli řekla, že mám ve svém životě právo zažít alespoň trošičku lásky a štěstí, i když to potrvá jen chvíli.

Začali jsme se pravidelně scházet a já poznávala, že důvody, pro které jsem ten vztah nechtěla, byly zcela neopodstatněné. Věkový rozdíl není až zas tak propastný, možná je to dáno tím, co jsem do té doby prožila, že jsem po psychické stránce zestárla, ale zjistila jsem, že si báječně rozumíme, oba víme, co od života chceme, a oba si za tím dokážeme jít. Základní vzdělání není obrázkem skutečné inteligence. Tělesné postižení mi vadilo jen chvíli zpočátku, kdy jsem se neustále rozhlížela kolem sebe, jestli na nás někdo nečumí. Jinak on byl naprosto samostatný a soběstačný, žádnou pomoc od nikoho nepotřeboval. A to poslední, co mi vadilo, že bych se musela přestěhovat k němu na vesnici, se rozplynulo po pár návštěvách u něj doma, kdy jsem zjistila, že vesnice se nám hodně změnila. Lidé tu nežijí až zas tak odlišně než ve městě. A navíc to do města není tak daleko, možná dokonce blíž než jsem to měla od nás z domu do centra. Takže, když dceři skončil školní rok, sbalila jsem nám pár svršků a obě jsme vyrazily na prázdniny na venkov. Já si říkala, že během těch dvou měsíců si ujasním, jestli jsem schopná a ochotná s ním žít na vesnici. Pokud ne, můžeme se zase vrátit domů aniž bych dcerku vystavovala neustálým změnám školy. Pokud zůstaneme, tak se alespoň během těch dvou měsíců seznámí s místními dětmi a nebude pro ni změna školy tak drastická. Prožili jsme krásné léto a já poznala, že kromě toho, že je ke mně milý a pozorný, dokáže také pořádně vzít za práci, seznámil mě se svými přáteli a ukázal svůj svět. K dcerce se choval pěkně, dokázali si spolu hrát, ale dokázal si získat i její respekt. Prázdniny skončily, než jsem se nadála a my obě jsme se rozhodly zůstat. Dcerka tu začala chodit do školy a já si začala hledat práci. Za další měsíc mně přítel navrhl, abychom se vzali a já to přijala. Tak tedy vzali jsme se, a žili spolu šťastně. Tady by mohla pohádka skončit, ale je tu ještě něco … Život není nikdy tak jednoduchý, jak se zdá.

Zpočátku jsme se dohodli, že další děti nechceme, že si chceme užívat, dcerka už je dost velká a my můžeme cestovat, věnovat se koníčkům a tak různě. Oba jsme se na tom dohodli a oběma nám to tak připadalo správné. Jenže po dvou letech manželství jsme názor změnili a zatoužili po dalším dítěti. Probírali jsme to ze všech stran, riziko dědičnosti manželova postižení a nakonec se rozhodli pro umělé oplodnění dárcem. Manžel všechno pojišťoval a dohodl nám termín v centru. Tam jsme vysvětlili, že chceme oplodnění dárcem i naše důvody, podepsali stoh formulářů a bylo nám objasněno, co všechno to obnáší, jak se to provádí i jakým způsobem a v jaké výši to zaplatíme. Asi za měsíc jsme přijeli na první inseminaci. Vzhledem k mým předchozím bezproblémovým otěhotněním jsem se domnívala, že postačí 1-2 návštěvy a bude hotovo. Jenže ouha, ani po 6. inseminaci se nepodařilo. To už doktoři rozhodli, že by mě měli přeřadit mezi řádné klientky centra s nárokem na částečnou úhradu nákladů ZP. A mě čekalo martýrium vyšetření, aby se zjistilo, co se mnou vlastně není v pořádku. Krevní testy ukázala, že jsem naprosto zdravá. Zbývalo se podívat dovnitř laparoskopem, jestli po minulé interrupci nenastaly nějaké komplikace nebo jestli se mi neucpaly vejcovody. Bohužel ani laparoskopické vyšetření dělohy a vejcovodů neukázalo žádný problém. Pokračovali jsme v inseminacích a požádali ZP o schválení proplacení oplodnění ze zkumavky a léků k tomu potřebných. Během vyřizování žádosti jsem otěhotněla, bohužel však po dvou týdnech jsem začala krvácet a potratila. Lékař rozhodl s oplodněním ve zkumavce ještě počkat. Ono přece jenom i přes příspěvek ZP je to podstatně dražší než inseminace. Následoval další rok inseminací během nichž se mi podařilo ještě 2x otěhotnět a znovu potratit na začátku druhého měsíce. Po posledním potratu doktor doporučil pokusit se o oplodnění ve zkumavce, aby se zjistilo, co se vlastně uvnitř děje. Zvolil trošku levnější variantu – minimální stimulaci. To znamenalo denně si doma píchat do břicha hormonální injekci a po několika dnech jít do centra k odběru vajíček. První stimulace neproběhla dobře, vajíček se vytvořilo málo a tak doktor přistoupil ke klasické inseminaci. Při druhé minimální stimulaci už se vytvořilo více vajíček a bylo možné je odebrat k oplodnění. Po odběru se zjistilo, že jen 4 z nich jsou zralá a tedy schopná oplodnění. Bohužel 2 z nich se po oplodnění nevyvíjela a další dvě se vyvíjela nestandardně – doktor říkal, že se jedná o nějakou genetickou poruchu vajíček a takovéto zárodky tělo samo zlikviduje. Následovala příprava k normální stimulaci s nadějí, že se podaří získat více vajíček a budou mezi nimi kvalitnější. Skutečně po další stimulaci se vytvořilo více vajíček. Odběr neskutečně bolel, cítila jsem bolest v břiše, jako by mi je někdo rozřezal. Kvůli manželovi jsem se snažila všechno statečně snášet, ale stejně mi tekly slzy z očí a manžel si vyčítal, že něco takového vůbec dovolil. Ale moje bolest byla odměněna úspěchem. 4 z odebraných vajíček se podařilo úspěšně oplodnit a jejich vývoj probíhal normálně. 2 z nich mi zavedli a já konečně otěhotněla, dvojčata naštěstí nečekám. Další 2 mi zamrazili pro pozdější použití. Když spočtu jen tak od oka všechny platby za léky a za výkony tak nás naše očekávané mimi stálo hodně přes 100 tis. A zatím stále ještě není vyhráno, jsem teprv na začátku 7 měsíce, přesto doufáme, že všechno dobře dopadne.

Tak teprve tady má pohádka končí. S manželem jsme spolu téměř 6 let, dcerka má 15 let a teď budeme mít miminko. Jsme šťastná a spokojená rodina. To ale neznamená, že bychom se nikdy nepohádali. Ani to, že dceřina puberta probíhá zcela bez problémů. Jsme normální lidi, kteří žijí normální život se vším, co k němu patří. Někdy se holt daří a někdy ne. Ale vážíme si jeden druhého a máme se rádi.

Na závěr bych chtěla ještě zdůraznit, že jsem to v žádném případě nepsala jako stížnost na zlej osud. Vždyť to se mnou nakonec dopadlo dobře, ne! A i to zlý, co mě potkalo bylo k něčemu dobrý. Dalo mi to nové zkušenosti, naučila jsem se, jak se sama o sebe postarat a v neposlední řadě i to, že o svém životě mám rozhodovat jen já sama a ne si do toho nechat od ostatních kecat a řídit se míněním okolí. Oni totiž můj život nežijí!