Re: Křesťanské shromáždění

Ráchel,
můj život se v lecčems podobá tvému, je ty cifry se trochu liší: já v Boha uvěřila ve 13ti letech, vdávala se ve 23 a jsem spokojeně vdaná... Souhlasím s tím, cos napsala, ale chtěla bych nastavit ještě jiný úhel pohledu. Mám totiž známou, jejíž život se v něčem podobá životu autorky článku (A), ale je mnohem nešťastnější, zoufalejší...
Já nemyslím, že se takový člověk musí ohánět náboženskými frázemi, ale ve skutečnosti si žít po svém. V 18 byla autorka jen naivní, nezkušená a možná příliš nadšená křesťanka. Ta euforie v církvi po revoluci 1989 myslím ale některé lidi pohltila, což mohlo u některých slabších povah fungovat sebezničujícím způsobem. Já si třeba kladu otázku, jak je možné, že ji nikdo z církve před tím prvním chlapem nevaroval, ba naopak lidé jim fandili. - Nikdo ho možná pořádně neznal, ani ta kamarádka, co je seznámila. Já nechci hledat viníka, který Jitce zpackal život. To je hloupost. Ale není tak trochu zodpovědné celé to shromáždění nebo spíš lidé z jejich blízkého okruhu. Mám dojem, že když se lidi v církvi berou, je okolí tak nadšené, že ztrácí schopnost objektivně pár posoudit. Někdy by možná stačilo, kdyby blízký kamarád řekl: "Jsi si vědomý, že je taková a dělá tuto chybu, já bych to u své manželky nesnesl." Někdy bych čekala od pastorů, kněží, kazatelů, zkrátka oddávajících, kdyby natvrdo řekli: "Nemám to svědomí vás oddat. Na to jsem před Bohem až moc zodpovědný. Sežeňte si někoho jiného, já to prostě neudělám." (Možná to někteří dělají. To by mě zajímalo, jestli někdo z oddávajících má takovou zkušenost.)
Myslím, že křesťanské církve a lidé v nich jsou v tomto dost nevyzrálí. Stačí, "když se mladí mají rádi a moc jim to spolu sluší." Ještě jednou zdůrazňuji, že nechci házet vinu na církev. Ale nepopohání církev někdy lidi v rozhodnutích, kterých později litovali?