Rozhovory o smrti

Děti si naštěstí ještě neuvědomují definitivnost smrti, takže se dají uchlácholit tím, že sice každý jednou umře, ale my až za hooodně dlouho.

I má dcera se v tomhle věku začínala ptát a naše rozhovory o smrti byly někdy bolestné a někdy až tragikomické.

Ač nejme věřící, pomohli jsme si při vysvětlování smrti nebem a Bohem. I když tady je na místě asi podotknout, že se sama nepovažuji za ateistu. Věřím. Velice stručně znám některé biblické příběhy a mají pro mě své kouzlo. Občas se obracím na Boha s prosbou o pomoc, ale zároveň jsem přesvědčena o tom, že nejlepší pomocnou ruku najdu na konci své paže.

Když tedy naše Lucinka začala s otázkami kolem smrti, vyprávěli jsme příběhy o nebi, o tom, že vlastně nevíme, co je po smrti, ale že věříme tomu, že se zase všichni sejdeme a naše cesty budou pokračovat dál. Rozprávěli jsme o tom, že různí lidé věří různým věcem. Někdo věří na život v nebi, jiný věří na to, že se znovu narodíme a někdo nevěří v nic.

Obětování

Lucinka, tehdy asi 5 let, jednou večer povídá: "Mami, kdybys měla umřít, umřela bych radši místo tebe."

To vyznání mi vehnalo slzy do očí, ale odpověděla jsem, že bych nechtěla, aby místo mě umřela.

"Ale maminko, ty a tatínek byste mohli mít ještě jiné děti, ale já mám maminku jen jednu."

Tohle už se ustát nedalo, plakala jsem jako želva, až jsme se s Lucinkou dohodly na tom, že na sebe budeme dávat pozor obě dvě, aby se nám nic nestalo.

Je Bůh?

"Maminko, a jak vznikla Země a lidi?"

Ha, další záludná otázka. Opatrně vyprávím o Darwinovi, o velkém třesku a taky o tom, že někteří lidé věří, že Zemi stvořil Bůh, podobně jako je to v naší oblíbené pohádce Stvoření světa.

Lucinka je chvilku zadumaná a pak odpoví: "Já si teda myslím, že Bůh existuje. Něco tak krásného jako je Země nemohlo vzniknout jen tak, to musel přeci někdo udělat."

Reinkarnace

Ležíme takhle večer v posteli a povídáme.

Lucinka s povzdechem: "Maminko, já bych chtěla být v dalším životě princeznou."

Já: "Hmm... ale to už bys mě asi nemohla mít za maminku, to budeš mít za maminku královnu."

Lucinka: "No, to se nedá nic dělat, mami. Ty v příštím životě moje maminka být nemůžeš, protože budeš možná nějaký brouk."

Občas se stalo, že jsme byli svědky smrti v blízkém okolí. Naposledy nám zemřela 4 malá koťátka. Všechny ztráty, ať už se jednalo o lidi nebo zvířátka, nesla Lucinka stejně těžce. Vraceli jsme se pak znovu a znovu k našim rozhovorům o smrti, obklopovali se fotkami našich blízkých a vzpomínali na ně. Pak se nám zdálo, že pořád žijí s námi.

Vždycky se nám ale vyplatilo mluvit. Nenechat dítě s jeho otázkami samotné. Mluvit s ním i přesto, že někdy nedokážeme dát odpověď na všechno. Alespoň pozná, že i maminka a tatínek si někdy s něčím neví rady.