Re: Ze hřbitova

Možná už jsem to sem jednou psala, ale ze hřbitova máme taky roztomilou historku. Loni o vánocích jsme šli "navštívit" babičky a dědečky, malý je neznal, umřeli dříve, než se narodil. Byli jsme tam už odpoledne, smrákalo se, svíčky poblikávaly, malého ta atmosféra asi dostala, a začal se vyptávat, kdy máma s tátou umřou. Řekli jsme mu, že za dlouho, protože jsme ještě (relativně)mladí. Na to on, že můžeme být nemocní. Na to my, že jsme zdraví. No ale co kdyby bouračka atd. Pak už nevydržel, rozbrečel se a přes slzy drtil: "No jo, ale co když doopravdy umřete, a já jsem ještě maličkej, ani auto řídit neumím."

Se smrtí už má zkušenost, když mu byly tři roky, umřela nám čubička. Tenkrát jsem si bláhově myslela, že mávne rukou a začně škemrat kocoura Garfielda. Jeho reakce byla naprosto nepopsatelná, teskní po ní dodnes, povídá si s ní do nebe. Naproti tomu, když umřela moje prateta, shrnul to větou: "Škoda, pekla dobrý vánočky". Je fakt, že s čubkou bydlel, tetu viděl párkrát za život. Tak jen doufám, že jestli na nás teta odněkud shora kouká, že to bere s humorem, jako brala všechno.