Jak vychovat syna aneb tatínek v akci

Diplom ve třiceti

Ono se to všem mluví. Ale člověk je za dítě stejně pořád nervózní. Zvlášť, když sám nebyl premiant a vysokou školu dokončil ve třiceti. Poté, co manželka přišla z první třídní schůzky, dolehlo to na mě celou vahou.

Děti (jsou to teprve jedenáctiletí kluci a holky) se prý budou muset smířit s tím, že nebudou všechno stíhat, že sem tam dostanou trojku, čtyřku, a někdy možná dokonce pětku. Máme je na to připravit… Protože to pro ně bude těžké. Mohou ztratit úsměv. Nezlobit se na ně a podpořit je! Tak velí psycholog.

Což o to, nezlobit se. Vytáhl jsem své vysvědčení z gymnázia. V prvním ročníku na vysvědčení šest trojek, v druhém už tři čtyřky. Jistě, můžu tyhle papíry, které pro mě dnes už nic neznamenají, svému dítěti ukázat a říct: „Vidíš, kvůli jedné nebo třem špatným známkám se svět nezboří.“

Učení místo fotbalu

Jenže: zatímco já měl za hlavní cíl nepropadnout, náš kluk je poněkud jiný. Prostě špatné známky nechce. Nedávno jsme spěchali z fotbalového tréninku. Trenér pustil děti dřív, aby se mohly dívat na derby Sparta versus Slávia v televizi. Dorazili jsme domů, já rovnou zasedl k obrazovce. A Lukáš odešel do svého pokoje. Že se musí učit dějepis na písemku.

Takovou situaci si já z dětství nepamatuju. A tak, když je čas, snažíme se připravit Lukáše na případné špatné známky raději společně s ženou Ivanou. Ona jako premiantka, co se domluví čtyřmi jazyky, já coby provazolezec, který přecházel po laně bez záchranné sítě. „To víš, u nás v Praze na gymnáziu se i na pětku muselo umět,“ zavtipkuju. „Já vím,“ odvětí Lukáš, „a ty jsi uměl často, že?!“ Matka jedničkářka se mě zastane. „Ne o všem rozhodují známky,“ poznamená. „Dokonce ani IQ,“ dodá ještě a vrhne na mě milý úsměv. U nich v Ostravě se na pětku umět nemuselo, tak holt měla jedničky. Lukáš pokývá hlavou a otevře si knížku. Zkusím poslední vzdělávací pokus. „Pamatuj si, dvojka je chvalitebně, trojka dobře, čtyřka pořád ještě dostatečně. Tak kdyby něco, nic se neděje.“ „Já vím a na pětku jsi musel umět,“ podotkne shovívavě Lukáš.

Ještě že není po mě

Ať se chlapec učí, rezignuju nakonec. Snad pochopil, že se špatnou známkou se domů bát nemusí. A to je důležité. A i když to nahlas nepřiznám, jsem rád, že v píli se tak nějak nepotatil. Ne že bych se za ty pětky přehnaně styděl. Ale zkazil jsem si jimi možná ty nejhezčí roky, kdy člověk nejvíc vnímá a chce toho tolik zjistit a stihnout. A já si to babral permanentním stresem ze školy. Z toho, že propadnu, že prázdniny budou na nic, protože se budu muset učit na reparát. Byla to škoda. I knížky, které jsem stejně jako Lukáš četl tak rád, jsem vždy otvíral s pocitem provinění, protože jsem je vkládal do učebnice matematiky. Ale uvědomil jsem si to pozdě, až před maturitou, když mi teklo skutečně do bot. Nakonec jsem zabral a odmaturoval s průměrem 1,5. Sakra, mohl jsem si ten gympl užít víc, kdybych nebyl takový vůl.

Autor je tatínkem jedenáctiletého Lukáše, pracuje jako novinář. Má rád basketbal a Wiliama Saroyana, i když před synem schovává jeho knihu Tati, tobě přeskočilo.