Re: Mirena - prosím jaké máte zkušenosti

Číst si příspěvky některých z Vás o tom, jak musíte děti "krotit" v učení, přesvědčovat je, že i dvojka je dobrá známka, mě příjde jako čtení z jiného světa. Ale věřím, že to tak je. I já mám obě děti na osmiletém gymnáziu. Syn 17 šel z páté třídy, dcera 13 ze sedmé. Syn je na gymnáziu naprosto spokojený. Je pravda, že na 1.stupni mu šla škola lehce. Nebyl ten vyložený jedničkář, ale měl přehled, uměl se orientovat, hodně si pamatoval, měl výborné logické myšlení. Paní učitelka mi tenkrát řekla, že kdyby zůstal, bude se nudit. Začal studovat na gymnázium (někdy si říkám, že hlavně kvůli scio testům ze studijních předpokladů - logické příklady to bylo něco pro něho - které byly jako přijímací zkoušky). Jenže čím to bylo těžší, tak zjistil, že se neumí "učit". Přesto byl spokojený (oproti mně)- stačily mu trojky, na ty se nemusel nějak extra dřít. Já byla nešťastná, protože jsem veděla, že škole moc nedá, že se strašně málo učí.... Nejsem ta matka, která dělá scény z trojek, čtverek.... každý mi říkal, no je na gymnáziu, tam je to těžké.... Ale jak se stavět ke čtverce, kterou dostane jen proto, že se na písemku nepřipravoval (nebo jen velmi sporadicky). Na každých schůzkách jsem slyšela: "... kdyby on jen trošku více chtěl.... mohl by být moc dobrý.." Ale on nechtěl, stačil průměr.... Pak se objevila i nějaká ta čtyřka na vysvědčení. Slovo "škola" bylo pro něj jako červený hadr pro býka. Jak "stárnul", tak se zklidňoval. Já asi taky, protože jsem zjistila, že nic nenadělám. Možná, že jsem taky přestala tolik na školu tlačit. A syn najednou (teď je v septimě) začal být zodpovědnější, začal se více připravovat, ve škole dávat více pozor... Teď před Vánocemi jsem byla na hovorových hodinách a po mnoha letech jsem odcházela v dobré náladě. Všichni učitelé si jej velice chválili, stále je ten průměr, ale prakticky od všech jsem slyšela, že ve své podstatě je na tom líp než jedničkáři. Má obrovský přehled, přesně ví, co od života chce, umí konstruktivně diskutovat, umí argumentovat, o věcech hovořit. A i když nemá všechny znalosti úplně do hloubky, tak do života je líp připravený než všichni premianti. To mě potěšilo a hlavně jsem si uvědomila, že období svého studentského života neprožije ve stresu z učení a školy.
Dcera je od letošního září na víceletém gymnáziu. Z páté třídy nešla a ani to nezkoušela. Je zaměřena spíš "umělecky" (zpívá, tancuje, hezky kreslí), není to vyloženě gymnaziální studijní typ. Ale na základce zůstat nechtěla. V šesté třídě plakala, chtěla ze školy odejít. Spojili dvě školy, změnilo se vedení, nastaly konflikty mezi učitely, které se promítaly i na děti, ve třídě byly hrozné vztahy, šikana, do třídy docházel psycholog. Ten mi tenkrát řekl, ať dám dceru ze třídy pryč. Není ani šikanovaná, ani šikanující, stojí mezi dvěma tábory, ví co je špatné a o to to má horší. Takže jsem řešili, jestli přechod na jinou základku nebo zkusit gymnázium. Rozhodli jsem se pro gymnázium. Na základě prospěchu se dostala bez přijímaček na soukromé gymnázium. Bude to mít sice hodně hodně těžké, ale pokud bude zkoušet jít někam z devítky, tak bude určitě lépe připravená. Známky jsou sice hrůza - takové jsem nezažila ani u syna - ale už se to pomalu lepší - a hlavně - dcera je ze školy nadšená - ze spolužáků, z učitelů. Na základku by se nevrátila ani kdyby se tam nemusela učit. Je v psychické pohodě a to ji určitě pomůže k lepším známkám než má teď. Protože ji to nikdy nešlo tak lehce jako synovi, tak má jednu výhodu. Ví, co to znamená "učit se". Takže věřím, že to zvládne. Sice puberta tomu moc nepomáhá (spíš naopak) - ctižádostivost a zodpovědnost trošku ustupuje, ale chci věřit, že i to přejde.
Nemohu se tedy "chlubit" dětmi jedničkáři (hlavně babička to těžce nese - její vnuk a má 4 na vysvědčení ), ale přesto vím, že mé děti nejsou hloupé, naopak, jsou učiteli hodnoceny jako osobnosti, které se v životě neztratí. A jsou v životě šťastné.