Mně je to jedno

Dítě, které se tváří, že mu je jedno, když si nebude s ostatními hrát, dokonce i když jeho maminka jako jediná od něj nedostane dárek, může učitelku v mateřské škole řádně potrápit.

Podíváme-li se do kolektivu předškolních dětí pozorně, můžeme vypozorovat, že ty, jimž je všechno jedno, které se tváří, že jim na ničem až tak moc nezáleží, mohou patřit do dvou poměrně odlišných skupin. V té první jsou kluci a holčičky, kterým v první řadě nezáleží na učitelčině hodnocení, nemotivuje je systém odměn ani trestů – poněkud vulgárněji bychom je mohli označit za „splachovací“. Ve druhé, naštěstí méně početné skupině jsou děti skutečně apatické – to je situace z hlediska dopadů na dětskou psychiku mnohem závažnější a komplikovanější.

Jsem čitelná?

Máte ve třídě chlapečka nebo holčičku, kteří bez větších problémů komunikují s ostatními dětmi, hrají si s nimi, pozitivně, někdy i negativně na ně reagují – a máte zároveň pocit, že cokoli takovému dítěti řeknete, sklouzne po něm jako voda po pláštěnce? Podle poradenské psycholožky Ivany Halíkové je namístě zamyslet se nad tím, zda jsem, jako učitelka, pro toto dítě dostatečně „čitelná“.

„Mnoha dětem stačí obsah verbální instrukce a vědí, oč jde. Jiné děti jsou ale schopné porozumět obsahu, jen pokud je doprovázený patřičnou intonací a neverbální komunikací – gestem, úsměvem, nesouhlasným výrazem tváře –, učitelka je pro ně čitelná ve chvíli, kdy z jejího výrazu poznají, že je něco dobře, nebo naopak špatně – slova samotná jim nestačí,“ vysvětluje doktorka Halíková. Pokud například takový klučík něco provede, nestačí konstatovat před celou třídou: „Ty ale Petře dneska zlobíš“, je nutné k němu jít, třeba ho i vzít za bradičku a z očí do očí říci přímo jemu: „To, cos teď udělal Pavlíkovi, bylo hodně ošklivé, Pavlíkovi je to líto a já se na tebe za to zlobím.“ Stejně adresně je potřeba k Petříkovi přijít, pokud ho chceme za něco pochválit, ocenit, a svá slova bychom měli doplnit pohlazením, úsměvem, mimikou, která vyjadřuje radost.

Dalším důvodem nezájmu dítěte může být podle psycholožky Halíkové nevhodně zvolený systém trestů v rodině. „Učitelka si může s rodiči taktně popovídat, aby zjistila, jestli rodiče nepoužívají příliš často dlouhodobé tresty, například za zlobení zákaz večerníčků na měsíc. To je pro čtyřleté dítě úplná věčnost – pak ani nemá cenu cokoli zlepšit, něco na svém chování měnit,“ říká psycholožka. Trest je tak dlouhý, že se dítě přestane snažit, obrní se, bude mu to prostě jedno. Pro některé dítě může být neadekvátně dlouhý i trest, který přijde za několik hodin – třeba když rodič vydá o víkendu zmíněný zákaz večerníčku už v dopoledních hodinách. „Z hlediska korekce chování může být mnohem efektivnější okamžitá reakce, aby dítě mělo možnost bezprostředně zažít následek svého jednání,“ doplňuje psycholožka.

Odborná pomoc

Pokud je dítě celkově apatické, není problém jen s motivací prostřednictvím odměn a trestů, ale nedaří se je zaujmout prakticky pro žádnou činnost ani pro interakce v dětském kolektivu, je podle poradenské psycholožky Ivany Halíkové vhodné zamyslet se nad tím, jestli se nemůže jednat o poruchy autistického spektra, jestli dítě nemá sníženou schopnost rozpoznávat realitu kvůli nižšímu intelektu, případně zda nemůže trpět deprivačním syndromem. Při podezření na některou ze zmíněných příčin dětského nezájmu a apatie pak doporučuje konzultovat problémy s poradenským psychologem. Například tak, že ho do třídy pozve.

„V rámci školského systému lze pozvat odborníka z pedagogicko -psychologické poradny i bez vědomí rodičů. Při takové návštěvě neprobíhá žádné speciální vyšetřování dětí, psycholog, či spíše psycholožka působí prostě jako normální dospělý člověk ve třídě, pozoruje, jak se děti chovají při řízení činnosti i při volné hře, občas může vstoupit do kontaktu s některými z nich,“ říká doktorka Halíková. Učitelka pak může rodiče upozornit, že ve školce byla v rámci pravidelných návštěv psycholožka a že se jí například Honzík zdál oproti jiným dětem méně spokojený. A proto nabízí konzultaci, aby se společně s rodiči mohla zamyslet, jak mu pomoci, aby si zábavy a her ve školce užíval stejně jako ostatní. Mnozí rodiče takovou nabídku pomoci uvítají – v praxi se osvědčuje i možnost okamžitě psycholožku navštívit, třeba v ředitelně mateřské školy, ještě týž den.

V podobných případech rodiče zpravidla sami tuší, že „něco není v pořádku“, proto psycholožka považuje za zcela nevhodné, když učitelka den co den v šatně při předávání dítěte jen suše konstatuje, že „zase nejedl“ a „zase si s nikým nehrál“, aniž by se snažila pomoci rodičům odhalit příčinu.

Malý kverulant

Čas od času se ve školce objeví i dítě, které odmítá některou z činností a ještě paní učitelce podá pádný přehled argumentů, proč nebude malovat, jíst polévku, chodit na procházce za ruku apod. „Pokud jde o nějaké výchovné zaměstnání, vyplatí se zkusit činnost společně – učitelka sice vyjádří pochopení pro to, že dítě nerado maluje postavu, ale sedne si k němu a nabídne, že mohou malovat společně, na střídačku,“ doporučuje odbornice. A příslušný výtvor před ostatními dětmi také náležitě ocení, aby dítě zažilo pocit úspěchu i z činnosti, v níž se cítí nesvé.

Podobná motivace dobře funguje u mladších dětí, pedagogickým oříškem ale mohou být starší kverulanti, kteří přicházejí do mateřské školy až těsně před nástupem školní docházky a kteří jsou zvyklí, že doma se jejich přáním všichni podřídí. „Výhodou bývá, že pod tlakem skupiny ostatních dětí málokdo ve své negaci vydrží – pokud se vyčlení tím, že se něčeho neúčastní s ostatními, přestává být středem pozornosti, nikdo se s ním nebaví, neobdivuje ho,“ říká psycholožka. Právě tohoto momentu lze výchovně využít. Pokud se takovému dítěti přesto nechce do řízené činnosti společně s ostatními dětmi, může si učitelka takticky vypomoci – například řekne, že všechny obrázky dá na výstavku a pozve každého rodiče, aby se na výtvor svého potomka podíval, a upozorní, která maminka nebude mít co obdivovat.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.