Jsem učitelské dítě

Když o sobě někdo ve společnosti prohlásí, že je učitelské dítě, okolí se tváří chápavě a do jisté míry shovívavě. Jako by tím bylo vše vysvětleno. Ale co vlastně znamená být učitelem a zároveň rodičem?

Hana O. netoužila po tom být učitelkou, ale když ji nepřijali na medicínu, vzala prozatímní práci ve školství. A už u toho zůstala. Po absolvování pedagogické fakulty začala učit na základní škole, kterou má nedaleko bydliště. „Zpočátku jsem tu zůstávala, abych byla nablízku našim malým dcerám. Teď už jsou soběstačné, ale já se pořád snažím vytvářet zázemí,“ přiznává. Hana se s prací ve škole zpočátku těžko smiřovala. „Chodila jsem tam negativně naladěná. Stresovalo mě asi nejvíc nadměrné vstupování do vztahů s mnoha osobami - dětmi, rodiči, vedením a institucemi. Bylo to strašně vyčerpávající. Nakonec jsem onemocněla,“ vypráví a dodává: „Po tři čtvrtě roce doma jsem si uvědomila, co je pro mne v životě podstatné. A do práce jsem se vracela s pocitem, že se tam těším.“

Zatímco maminka vypráví svůj příběh, do kuchyně, kde sedíme, přichází mladší dcera Petra (15). A tak se začne hovor točit kolem dětí. Petra, studentka víceletého gymnázia, odpočívá po náročném týdnu, v němž skoro denně natáčela s Kühnovým dětským sborem a byla nucena hodně dojíždět. Starší Eva (20) je profesionální hudebnicí. „Od dvanácti let věděla, že chce dělat hudbu a šla za tím. Jsme s manželem oba učitelé a chtěli jsme ji přesvědčit, aby si hudbu nechala jen jako svého koníčka. Kvůli nám nastoupila na obchodní akademii, ale trápila se tam, a tak se zároveň připravovala na talentové zkoušky na konzervatoř. Uspěla. Od té doby ji ve hře na hoboj podporujeme, seč nám síly stačí,“ vypráví Hana O. Eva vloni odmaturovala a získala roční stáž v Pražské komorní filharmonii. Nedávno se vrátila z turné po Itálii, Rakousku a Lichtenštejnsku. „Radujeme se z toho, jak si to sama vybojovala. Má v sobě neskutečnou píli a cílevědomost.“ Učitelé mají určitě kritičtější oko. „Tím, jak nám rukama projde spousta dětí, srovnáváme. I když se to snažím nedělat. Někdy asi vyžadujeme více a jsme náročnější,“ snaží se Hana zhodnotit, v čem je jiné být rodič a zároveň učitel. „Mladší dcera chodila na školu, kde učím. Jednou jsem na pedagogické radě zjistila, že dostala napomenutí třídního učitele. Přede všemi jsem tam poslouchala, že jej má za drzé chování. To nebylo příjemné.“ Petra fakt, že má oba rodiče učitele, rozhodně nevnímá negativně. „Myslím, že až výchova mých dětí mi pomohla ve výchově těch ostatních. Takhle si dovedu představit, co dítě prožívá, když se na něj třeba zlobím,“ dodává Hana O.

Učitelské dítě - je to jako stigma

„Učitel přichází domů většinou vymluvený a vyčerpaný. Jeho děti jsou tak přirozeně vedeny k větší samostatnosti,“ rekapituluje Šárka Š. a vzpomíná přitom na dobu svého dětství. Její maminka, učitelka, po příchodu ze školy dala beze slova do kuchyně tašky s nákupy a zmizela v ložnici. „Promluvit se na ni smělo až tak za dvě hodiny. Sama jsem fakt, že moje maminka je učitelka, vnímala jako výhodu. Vyrůstala jsem na malém městě, kde se všichni znali a ode mne se tak nějak automaticky očekávaly dobré věci.“ Sedíme nad šálkem kávy a kousek od nás obléká panenky Šárčina nejmladší dcera Terezka (4). Kvůli nachlazení nešla do školky, a tak je Šárka ráda, že dnes má v rozvrhu hodin volno. Ani ona totiž neporušila učitelskou tradici rodiny a vyučuje angličtinu na střední odborné škole. Doma pečuje o tři děti. „Největším problémem je pro mne zvládat emoce. Ve škole musím být trpělivá, ale doma to pak někdy už nejde. Na vlastní děti jsem mnohem netrpělivější a mám na ně větší nároky.“

Předpokládá se, že učitel je člověk s rozhledem a ten přirozeně předává i svým dětem. „Může své dítě do jisté míry instruovat, jak proplout co nejlépe vzdělávacím systémem. Měl by být i schopen odhadnout, na co se jeho dítě hodí. Ačkoli u vlastních dětí je to někdy těžké,“ doznává Šárka, která se právě rozhoduje, zda nejstaršího syna Prokopa (10) pošle na víceleté gymnázium. „Řada učitelů má tendence své děti přeceňovat a dávat je na lepší školu, než na jakou mají schopnosti. A vlastně automaticky předpokládají, že jejich dítě bude také vysokoškolák. Někdy je pro učitele těžké dát vlastnímu dítěti svobodu, aby se samo rozhodlo, kam chce jít dál.“ Šárka se snaží svým dětem pomoct v tom, aby našly, co je baví. V čem se mohou realizovat a co dodá smysl jejich všedním dnům. Zároveň by si přála, aby z nich vyrostli slušní lidé, kteří se umějí chovat a mají soucit s ostatními. „Být učitelským dítětem - zvlášť na malém městě - znamená mít určité stigma. Často se na ně lidé dívají jistou optikou podle toho, jak se chová rodič coby učitel.“ Dítěti oblíbeného učitele jistě projde i leccos navíc než potomku přísné učitelky matematiky. V prostředí malého města jsou totiž děti učitelů všem na očích.

Jedničky nejsou nejdůležitější

Prostředí střední školy je po bezmála deseti letech praxe známé i Monice K. Vyučovat začala po skončení druhé mateřské dovolené se synem. Práci ve školství oceňuje zejména z toho důvodu, že má zaměstnání v místě bydliště a prázdniny stejně jako její tři děti - Bára (18), Vojta (15) a Petra (7). I při plném pracovním vytížení je tak schopna obstarat velkou rodinu v relativním klidu. Monika sama je také učitelské dítě: „Mám staršího bratra a ten rád provokoval. Mamčiny kolegyně si na něj neustále stěžovaly, a tak mě rodiče dali na jinou školu, než kde mamka vyučovala. Byla jsem docela hodná a chytrá, a tak jsem fakt, že jsem učitelské dítě, příliš nepocítila,“ vypráví Monika.

Když se rozhodovala o své budoucnosti, chtěla se stát porodní asistentkou. Otec Moniku přesvědčil jít na gymnázium, a protože se dobře učila a zajímaly ji exaktní vědy, pokračovala na vysoké škole zemědělské. „Jsem za to dnes ráda, potkala jsem tam lidi s úplně jiným rozhledem a na vysoké jsem byla šťastná,“ dodává smířeně. Své děti Monika do ničeho moc netlačí. Bára je v maturitním ročníku a rodiče se snaží jen naslouchat tomu, kam se chce dál vydat. Učila se vždy sama a byla bezproblémová. O něco těžší bylo pro Moniku přijmout fakt, že mladšímu Vojtovi to ve škole tolik nejde. Už ve druhé třídě se ukázalo, že je dyslektik a dysgrafik. „Měla jsem dilema, zda se s ním učit, nebo ho nechat, aby se s tím popral sám. Věnovala jsem mu hodně času, neustále jsme něco opakovali. V určité chvíli jsem ale musela přijmout skutečnost, že zkrátka nebude mít ve škole jedničky. A potom začal mít problémy s očima a já si uvědomila, že na tom vlastně nezáleží. Že důležité je zdraví,“ dodává.

Syn často stonal, škola se se mnou rozžehnala

Mnohé zkušenosti s vyučováním cizího jazyka získala i Jarmila F. Její syn Petr (6) má odklad školní docházky, a tak zatím tráví dny ve školce. Maminka už opět stojí za katedrou. „Péťa brzy po narození začal stonat. Snažila jsem se zůstat u učení, ale protože jsem pro něj neměla hlídání, hojně jsem chyběla. Kvůli častému suplování se se mnou jazyková škola, kde jsem učila, rozžehnala. Byť studenti se na mě odkazovali. Sama jsem navíc cítila, že když jsem neustále doma s nemocným dítětem, nejsem schopna podat tak kvalitní výkony jako dřív. Prarodiče stále pracují, a tak hlídání nepřipadalo v úvahu. Byla jsem nucena spoléhat jen na sebe a každé opomenutí jsem pak vnímala jako neuvěřitelné příkoří,“ vzpomíná například na chvíli, kdy Péťa na konci roku nedostal vysvědčení na kroužku, kam společně docházeli. A to jen pro to, že se na něj zapomnělo, protože často chyběl. O dva dny později se na něj stejným způsobem zapomnělo v jeho hodině angličtiny. „V mých očích to tito pedagogové nezvládli. Tohle se nemá stát, protože dítě to vnímá. Jsem na to citlivá, protože pro mne, když vyučuji, je neodmyslitelný individuální přístup.

Chci, aby každý student v mé třídě věděl, že jsem tam pro něj. Už třeba jen tím, že mu podám svou tužku, když si ji zapomněl. Místo toho, abych mu vynadala, že nemá pomůcky,“ vysvětluje důrazně. „Stejným způsobem se snažím být nablízku svému synovi. Ale on už teď má velkou potřebu se vůči mně vymezovat, a tím mě zlobí. Od malička jsem se mu snažila věnovat, dělala s ním různé úkoly a vedla ho k tomu, aby nefňukal, protože tím se ničeho nedosáhne. Možná někdy až trochu tvrdě,“ doznává a dodává: „Mám ale pocit, že je opravdovou osobností.“ Péťa povyrostl a jeho maminka letos rozšířila pedagogický sbor střední zdravotnické školy v Praze. Má pocit, že po návratu z práce přistupuje ke svému neposednému synovi o poznání klidněji, a s úsměvem uzavřela: „Nevím, zda je to proto, že práce zkrátka odvádí myšlenky od domácích povinností, nebo proto, že se při pohledu na ostatní děti utěšuji, že na tom stále ještě nejsme úplně nejhůř.“