Boj o princeznu aneb patří boj do dětských her?

V srdci každého muže prý třímají tři velké touhy: podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní. A to možná platí i o chlapcích a chlapečcích. Dáváme dětem prostor, aby se naučily bojovat? Má čestný zápas ve výchově místo?

V červenci loňského roku se objevilo na internetu video z Číny, v němž otec nutí malé děti, aby se brutálně praly. Otec je nadšeně povzbuzoval a opravdu nemilosrdný boj plný kopanců, úderů pěstí i proseb sedmiletého chlapce o ukončení považoval za součást výchovy. Svůj výchovný akt si pak natáčel kamerou... Jiný kraj, jiný mrav. Tady se zřejmě děti učí bojovat odmalička s heslem přežije jen silnější.

I u nás si řada dětí přináší z rodiny do kolektivu dětí informaci, že se hlavně nesmí dát a musí si svoje místo mezi dětmi, byť silou, vybojovat. Druhé skupině dětí je pro změnu vštěpováno, že bít se nemá a vše se urovná vysvětlováním, a nebo ústupem, a jakýkoliv náznak fyzické potyčky je rodiči těchto dětí potlačován.

Jakou cestou se ale vydat?

Agrese je jev, který se potlačováním ze světa dětí vyloučit nedá. Navíc, čím jsou děti mladší, tím spíše řeší své spory tělesně. (Pozor: agrese není vlastní pouze chlapcům, ale také dívkám.) Samozřejmě, je potřeba dětem ukázat jinou cestu řešení konfliktů. Je ale v pořádku maximálně kontrolovat a omezovat agresivitu dětí?

Ve školce se s nikým nehoň. Nepošťuchujte se. Ve škole se s nikým nebij. Nestrkej do brášky... A kdy dnešní děti slyší: Pojď si zakřičet, pojďme vyhlásit polštářovou bitvu anebo budeme zápasit? A přitom tyto hry děti, a především kluci, tolik potřebují. Šanci možná někdy dostanou děti, které navštěvují sportovní oddíly juda, karate či dalších sportů, kde fyzický kontakt se spoluhráči je součástí hry. Ale co ti ostatní? Většinu času tráví, a to především školní děti, vsedě v lavicích, v odpoledních organizovaných aktivitách, doma u televize. Domácí hry se často, ve snaze nedělat hluk nebo nic nezničit, omezují na skládání puzzle a dalších aktivit zaměřených „na hlavu“. Když už dítě potřebuje vypustit plyn, pro boje jsou tu počítačové hry nebo plastoví bojovníci. A tak se z dnešní výchovy pomalu a jistě vytrácí tělo a agresivita dětí se potlačuje na minimum.

Agresivní chování je součástí života

Agrese je přitom výzva a k přirozené agresivitě dětí je potřeba přistoupit kreativním způsobem. Přeorganizovaný čas (organizovaný a kontrolovaný dospělými), pasivní zábava a nedostatek času a prostoru pro obyčejné hry je důvodem toho, že řada dětí nezakusí své tělo. Ano, s miminky se mazlíme, lechtáme je, vyhazujeme do vzduchu, ale čím jsou děti větší, tím je her, v němž tělo hraje nějakou roli, méně a méně. Přitom pro všechny děti je fyzický kontakt při dětských hrách potřebný. Děti by měly zjistit, že pohlazení má jiné účinky než pevný stisk. Měly by se naučit správně rozeznávat pozitivní a negativní účinky v kontaktu s druhým člověkem. Děti často nejsou schopny používat svalovou sílu přiměřeným způsobem. A místo přátelského šťouchnutí přijde bolestivý úder, když dítě chce navázat kontakt s druhými dětmi.

V případě, že se tělo vytratí z výchovy, dítě se také nenaučí, že by mělo mít respekt vůči tělesné nedotknutelnosti druhých.

V herně mateřské školy se ozval velký křik. Pětiletý Štěpán mydlil hlava nehlava svého kamaráda Marka. Marek seděl přikrčený na koberci s rukama nad hlavou a křičel. Paní učitelka chytila Štěpána za ruku právě napřaženou k další ráně. Děti v herně ztuhli. Čekali trest, křik, pohlavek... „Štěpáne, myslíš si, že Marek si s tebou takhle chce hrát?“, zeptala se paní učitelka a zpříma se zadívala malému bojovníkovi do očí. „Vidím, že ty se chceš bít. Chce se ale bít Marek? Marku, chceš se bít se Štěpánem?“ „Nee!“ křičel schoulený klučina.

„Jestliže se chceš s někým prát, bylo by dobré se ho zeptat, jestli chce s tebou bojovat. Marek nechce. Jestli ještě chceš, budu se bít s tebou já,“ navrhla odvážně paní učitelka. Překvapený útočník jen zalapal po dechu a špitl, že už se bít netouží. V dalších dnech se situace ještě několikrát zopakovala, ale po pár dnech paní učitelka zaslechla: „Chceš se se mnou bít? Ne? Tak si pojď stavět autodráhu...“. Děti začaly samy zvládat své i cizí útoky bez zásahu dospělých. A když bylo nejhůř, paní učitelka přistoupila k další hře: „Vyhlašuji boj. Kdo chce bojovat, budeme tady v těchto místech po sobě házet molitanové kostky. Trefovat se budeme jenom do nohou. Kdo hrát nechce, na toho házet nebudeme. Kdo hraje?“ Přihlásilo se pár odvážlivců, kteří s radostí po sobě házeli lehké molitanové kostičky, které nikomu nemohly ublížit. Ostatní děti je pozorovaly, nebo si šly prostě hrát po svém. Jestliže nějaký bojovník zaútočil mimo vymezený prostor, nebo na někoho, kdo hrát nechtěl, hru paní učitelka přerušila, případně ukončila. Po pár minutách bojovníci sami odpadávali a šli si hrát zase jinam. Legitimizace boje ukončila každodenní boje ve třídě.

Nebojme se boje!

Není to tak dlouho, co dětem k jejich hrám stačil balon, guma či pár klacíků. Ale především jejich vlastní tělo. Hry na sochy či na honěnou a jejich nekonečné množství variant, a zábava na celé odpoledne byla tady. Dnešní děti zahlcené množstvím hraček, technikou a spoustou organizovaných aktivit někdy cítí své tělo jen, když je bolí po dlouhém sezení u počítače. Dětské hry, jejichž středem je tělo, přitom dítě naučí mnohé. Především svoje tělo cítit a ovládat ho. Cílem takových herních aktivit, ať už to je honička za odebranou věcí nebo přátelské zápolení, by měl být poctivý boj, a ne poranění či likvidace soupeře. Při hrách by měla být předem dohodnutá a pochopená pravidla. A určitě by nemělo chybět domluvené znamení, že chci hru a to především boj ukončit. Ano boj. To je přesně jedna z her, která se vytrácí. Boj, kterého se my rodiče někdy tak moc bojíme a zabraňujeme mu. Bezpochyby tady nemluvím o napadání slabšího silnějším nebo o prosazování své vůle silou. Mám ale na mysli přátelský boj, který proběhne mezi kamarády k poměření síly nebo jen tak pro zábavu mezi otci a syny.

Většinou řešíme až na pískovišti či ve školce, že se naše dítě popralo, že vyvolalo rvačku anebo naopak bylo obětí útoku. Naučili jsme ale svoje děti, že fyzický boj může být součástí hry, ale ne prostředkem komunikace? V internetové diskuzi se jedna maminka ptala, co má dělat se synem, který se ve školce pere? A jaká byla anonymní laická odpověď? „A tatínka nebo dědu máte? Kluci se prostě perou.

Museli přece chránit odjakživa svůj kmen. Je dobré, když se s nimi pere táta a naučí je, kam ještě se dá zajít a kam už ne - že se to musí líbit všem zúčastněným, nikoho to nesmí bolet, určité části těla jsou tabu. Ideální by samozřejmě bylo, aby tohle dělali všichni tátové.“

Rytířské zápasení podle pravidel

Báječný scénář vymyslel pro svého syna Ondru třicetiletý Martin. „Mám novou hru. Budeme bojovat o princeznu. A kdo jiný je u nás doma princezna, než máma!“ Ondra se vrhl na maminku a začal do ní bušit pěstičkami. „Nee,“ zvolal táta, „nebudeme bojovat s princeznou, ale o princeznu, my dva, Ondro.

Kdo vyhraje, dostane od maminky pusu. Maminka se koukat nebude, bude si vedle v pokoji číst.“ S tříletým synem si pak táta domluvil, co se může a co ne, když probíhá boj o princeznu. Malý Ondra pravidla pochopil a hru přijal. Poprvé samozřejmě vyhrál, protože tatínek držel svou sílu na uzdě. Ale druhý den už vyhrál táta. A třetí taky. A příště zase Ondra. Maminka rozdávala svým mužům polibky spravedlivě. Táta byl pyšný, že vymyslel hru a Ondra zase hrdý na to, že umí bojovat podle pravidel jako rytíř.

A já se jen přikláním k báječnému nápadu, že „maminka se dívat nebude“. Vždyť ruku na srdce, která z nás má tu sílu, koukat se, jak náš malý syn dostává nakládačku?

Určitě by klukovský boj ukončilo: „Už ho nechej, vždyť mu ublížíš.“ Protože touha nás matek ochraňovat je opravdu silná! A touha mužů? Jak tvrdí ve své knize John Eldredge: „V srdci každého muže třímají tři velké touhy: podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní.“ Přeji tatínkům, ať mohou bojovat se svými syny o princezny, a prožívat tak dobrodružství plné lásky. Je to jedna z cest, jak se nápaditě vypořádat s dětskou agresivitou. A věřím, že i mnohé tatínky taková hra potěší.

Autorka vystudovala jednooborovou psychologii v Olomouci, dlouhodobě pracovala ve Věznici v Opavě, nyní pracuje v Rodinné a manželské poradně v Opavě.