Mám se rozvést?

Ahoj holky,
všechny vás moc zdravím a předem se omlouvám za sebestředný příspěvek. Aspoň se pokusím, aby to nebylo moc dlouhé. Ale zmatené to asi bude dost, bohužel

Nevím, zda se mám rozvést, nebo ne. Na manželovi (m.) mi spousta věcí vadí, ale nepočítám, že bych si našla někoho jiného, takže je to alternativa s m., nebo sama. Rozumově mi připadá, že sama bych to neměla lepší a zdůvodnila jsem si, že tedy (zejména kvůli A.) s m. zůstanu, ale proč mi to teda pořád vrtá hlavou a proč pořád o rozvodu uvažuju? Asi bych sebe a A. uživila celkem v pohodě, bydlení - současné bychom prodali, je napůl, a koupili si každý něco menšího ... ale model osamělá matka se synem mi připadal vždycky poněkud hrůzostrašný a taky, není lepší "aspoň nějaký" rodinný model, než žádný? A nebo naopak: není lepší žádný rodinný model, než špatný? A. jak může, vyžaduje mě (a to jsou mu prosím čtyři, ne dva nebo míň), manželovi říká, že ho nemá rád a ať jde pryč (na můj vkus až příliš často). M. nedělá nic kromě chození do práce. Doma je vše povinnost, takže se zúčastní, jen pokud ho k tomu dokopu. Resp. vymyslím, zařídím, naplánuji, vysvětlím. Pak vykoná. Týká se všeho od domácích prací, plánování víkendů, dovolených, zařizování např. s úřady, správky počítače, vrtání poliček, výchovy A. ... Nebaví se se mnou, není mi oporou (jak se třeba choval v době, kdy A. přišel na svět mě mrzí dodnes ), naopak téměř všechny mé "nápady" a plány mi okamžitě otráveně zkritizuje ... Dělá ze mě blbce: snad schválně poskytuje neúplné informace, abych tápala. Teda jen občas, ale stačí. Nemáme nic společného, žádný "projekt" - jako třeba A., nebo dům, nebo třeba nějakého koníčka ... Jemu je všechno jedno. Je sobec - hlavně aby se sám nemusel v ničem uskrovnit (třeba v potřebě spánku). Když je doma, sedí buď u TV nebo u PC, nebo spí. A jako pikoška na konec, o frekvenci sexu ani nemluvím

Rozumně promluvit se s m. nedá, okamžitě se stahuje do ublížené ofenzivy, že mu "pořád" něco vyčítám (průměřně mě popadne touha po vážném rozhovoru cca 1x za půl roku, teď už se ale dost ovládám), on dělá vše dobře, nebo se aspoň maximálně snaží a mě nic není dobré, takže už se teda ani snažit nebude. Jakmile ale vyslovím slovo rozvod, a to s ním nijak neplýtvám, je v naprostém šoku, vždyť mě přece má rád ... takhle to tedy je, myslel si, že mi může věřit a já jsem ho zatím jen využila (pravd. ke zplození A.?) a teď ho odkopnu ...

Jaké má m. dobré vlastnosti? Nebije mě, nepije přes míru, nehraje na automatech. Vydělává a nekomentuje výdaje. Nežárlí. Nehádá se. Nerozčiluje se kvůli hmotným škodám (např. opakovaně škrábnuté auto o stěnu garáže). Pokud ho o něco konkrétního požádám, udělá to zpravidla bez zbytečných komentářů (pomoc doma, vyzvednutí A.).

Prostě, abych to shrnula: neublíží, ale ani mi nic nedává. Si teda myslím já. Dle názoru m. jsem trapně pomýlená a chronicky nespokojená. A proto se v tom právě pořád motám. Sama za sebe bych se rozvedla okamžitě. Mám naprosto jasno. To klidně radši sama. Váhám kvůli A. a i kvůli reakci m., jakoby mu nechci ubližovat. Tak si říkám, že optimální varianta by byla, kdyby si našel jinou - aspoň starost o m. bych měla z krku. Jenže ... to bych mu jí asi musela najít sama

Nějaké rady? Tipy, triky, makra? Nejlépe nemožné na počkání, zázraky do tří dnů

Vy se ale mějte hezky! Žádné trable a smutnění! Děti (i ty zatím v bříšku) ať vám dělají jen samou radost a manželé taky! Papa , máta