Re: komunikace

Odešla jsem od rodičů v prváku na gymplu, bylo mně ještě patnáct. Vydržela jsem to rok a něco, pak jsem se vrátila. Natrvalo jsem se potom odstěhovala v devatenácti.
V těch patnácti to nikdo souciálkou neřešil a pochybuju, že by o tom naši jakkoli uvažovali. Rozumně mi řekli (resp. máma, otce to nezajímalo) "pro a proti", pochopila mě, nechala mi svobodu a udělala dobře.
Nebyla jsem a ani se ze mě nestala kriminálnice, nebrala jsem drogy a ani jsem nekradla. Dokonce jsem se ani nestěhovala kvůli klukovi ani ke klukovi, jen jsem zatoužila být sama, ve městě (ne na vesnici, ne u rodičů), nikdo mi v tu dobu nedal ani korunu a byla to pro mě nejlepší škola v životě. Pro mámu to muselo být těžké, ale ani slovem mně to nevyčetla.

Proto nechápu, proč z toho dělat hned prakticky tragédii, dostala jsem možnost se kdykoli vrátit a taky jsem toho pak na rok a půl využila, protože jsem potřebovala trochu vypnout...

V té době jsem záviděla všem, co něco měli, těm, co si kupovali nové oblečení, měli na boty, na telefon, na knížky a podobně. Já jsem neměla na nic. A dneska toho mám mnohem víc než oni

I když do školy jsem chodila, neb jsem ji milovala...