Re: René

babiki,

já myslím, že situace je jiná
1) když vyvdané/vyženěné dítě chodí jen na víkendové návštěvy
2) když v rodině trvale bydlí a naopak chodí na návštěvy k druhému rodiči, přičemž vztah s druhým rodičem z pohledu dítěte funguje
3) když dítě druhého rodiče nemá nebo je vztah nefunkční

Až u třetího případu je IMHO nezbytně třeba snažit se přijmout dítě jako svoje, čili přebírat rodičovskou roli co nejúplněji - usilovat vlastně o jakousi adopci (což není úplně snadné a každému to fakt nemusí jít, proto taky ne všichni lidi adpopci chtějí, i když vlastní děti nemají). Když to dítě má funkčního druhého rodiče, IMHO stačí být spravedlivý, chápavý a tak (k nevlastnímu dítěti je to těžší než k vlastnímu, protože má pravděpodobně vštípené jiné věci a může taky nevlastnímu rodiči nepříjemně připomínat partnerovu bývalou/bývalého).

U druhého případu je fakt dobré budovat vztah a hledat na dítěti, co můžu mít rád, ale není nezbytné nutit se do citu a projevů citů úplně stejných jako u vlastního dítěte. Myslím, že naopak není dobré příliš zdůrazňovat před dítětem, že ho mám ráda "jako by bylo mé", protože pokud vím, dítě to může pochopit jako snahu shodit nebo vytlačit jeho vlastního rodiče (a navíc to zavání jistým citovým vydíráním, kdy se jaksi čeká, že to dítě pak má mít dotyčného na oplátku rádo svého vlastního rodiče, což jaksi nemusí nastat).

V prvním případě mi přijde v pohodě, když se dostanu do podobného citu, jaký mám třeba k dětem své sestry - ty když jsou na návštěvě, taky své vlastní děti neupřednostňuji, dostanou všechny stejně, mám je ale ráda trochu jinak a není s tím problém na ničí straně.

A na okraj - s tou pusou na dobrou noc je to složité, ale určitě jsou ženy, které bez potíží dají pusu i dítěti sousedky, které u nich náhodou přespává, a jiné, které nedají. A stejně tak jsou děti, které si sednou na klín a dají pusu každé tetě, a jiné, které ne (vodívám do školy dceru kamarádky, kterou znám od miminka, máme se rády, ale je úspěch, že se mnou v první třídě vůbec šla - s jinou "tetou" by asi nešla, je to docela svéráz - a chytání za ruku na přechodu muselo být věcí jednoznačné proklamované domluvy a s prvním krokem na chodník ruku pustí. Za ruku se chodí podle ní výhradně jen a pouze s mámou a tátou.) Takže těžko říct, jak to konkrétní dítě cítí. Pokud dostane pusu od svého táty a druhá holčička zase ne, je to 1:1. Ačkoliv osobně bych se asi snažila o setření i těchhle rozdílů, ale spíš kvůli budoucnu, aby se rodina, která spolu žije, nedělila na moje dítě/tvoje dítě, protože tohle myšlení může časem dělat paseku a nabourávat pocit spravedlnosti v rodině, až půjde třeba o nákladnost kroužků a tak.