Re: Návštěva prarodičů, kteří být babičkou a dědečkem nechtějí

Já jsem se k podobnému vztahu s tchýní dopracovala postupně. Zpočátku byla dle mého soudu velmi spravedlivá, dělila svoji přízeň mezi včechna vnoučata a mně nechávala žít. Postupem času začal její zdravotní stav ovlivňovat psychiku (tehdy jsme to netušili), její útoky vůči mně se množily, až jsme skončily s tím, že mně napadala a osočovala sobectvím a nedostatečnou péčí o rodinu při každém setkání a já prosila manžela, aby její návštěvy organizoval jen tehdy, když u toho bude také on. Aby mně s ní nenechával samotnou, spolehlivě mně vždycky rozbrečela. Jezdila totiž k příbuzným do stejné vesnice na delší pobyty a nás samozřejmě navštěvovala vždycky taky. Nakonec se její stav zhoršil tak, že bylo nutné řešit její další pobyt, přestala zvládat se o sebe starat sama. Manželova sestra, která od maminky dostala dům, nic nechtěla řešit, stále se tvářila, že je všechno v pořádku. Manžel už to nevydržel a jeden pátek maminku naložil do auta a přivezl k nám domů. Neuběhlo ani 24 hodin pobytu u nás a ona se mi za všechno hnusné, co v poslední době řekla, omluvila o omlouvala se do posledních dnů stále. Taky jsem si myslela, že něčeho podobného nebudu schopna, ale ve chvíli, kdy ji manžel dovezl, bylo všechno zapomenuto. Já bych se v takové situaci nedokázala postavit do dveří svého vlastního domu a poslat ji za její vlastní dcerou, aby jí pomáhala na záchod, krmila a koupala. Já jsem jsem to přijala jako příležitost domoci se satisfakce za ta příkoří. Doprovodili jsme ji smířenou se sebou i se všemi okolo a byla to velká úleva.
Je docela dobře možné, že něco podobného Tě čeká taky - nech dveře do svého příbytku i srdce otevřené. Stojí to zato