Re: Dokážete být spokojené ve funkčním vztahu, který po citové stránce trochu

Christiano,
není to jedno z prvních kritérií. Jen prostě ve vztahu očekávám nějakou úměru. Ani od jednoho z exmanželů jsem nečekala, že mne bude zahrnovat dary nebo bude živit rodinu - věděla jsem, jací jsou a čeho jsou nebo nejsou reálně schopni. Ale tak nějak jsem si představovala, najmě u toho druhého, se kterým mám dítě, že za to, co dělám já se bude on snažit něco poskytovat mně. A nebylo toho moc. Čekala jsem, že mi třeba koupí v obchodě oblíbenou dobrůtku nebo přinese jednou za měsíc lístky do kina, do divadla a zařídí hlídání (možností jsme měli odjakživa x a syn byl strašně hodné, bezproblémové dítě). Nic z toho se nekonalo.
Takže si od jisté doby vážím KAŽDÉHO náznaku zájmu o mou osobu, snažím se neustále pracovat i na poněkud nestandardním vztahu s ŽM, dělám maximum a zase dostávám zpátky naprosté minimum, přestože tentokrát nejde o žádného chudáka s podprůměrným příjmem. Ano, dělá víc než ti ostatní, ale pořád jsem to já, kdo dává víc. Nemyslím ve smyslu peněz. Prostě obecně. A přijde mi - asi jsem moc sebevědomá, nevím - že kolem mne je dost žen, co nedávají do vztahu ani třetinu toho, co já, ale dostávají naprosté maximum. Buď mám blbou optiku, nebo to takhle nefunguje.
Ad sebevědomí intelektuálové - od jisté doby mám intelektuálů plné kecky.