Re: Nejhůře jsou na tom děti vyrůstající s matkou a otčímem?

Veveru jsou i jiné modely než vyloženě vyrůstat s otčímem. Mám partnera, se kterým nežijeme ve spol. domácnosti, ale běžně spolu trávíme čas, jezdíme na dovolené apod, navštěvujeme svoje rodiny... Dceři bylo asi 15 a synovi asi 6, když jsme se seznámili. Děti ho přijaly dobře, je to fajn chlap. Dcera si s ním rozumí, on pro ni celkem hodně udělá, syn co roste, tak je to horší, prostě se proti němu zkouší vymezovat, zatím se to dá v klidu zvládnout, ale uvědomuju si, že ideální to není. Proto trávím i čas sama s dětma nebo i jen se synem, abychom se užili, beru to tak že syn má taky nárok na to být dítě a mít mámu jen pro sebe, ne aby u toho byl neustále někdo další.
Problém vidím nejvíc v tom, že tn nový partner matky by chtěl mít ženu hlavně pro sebe, děti jsou (jaksi) navíc. Ne každý chlap to zkousne a proto se k dětem chová špatně, děti mu vadí, protože pozornost od ženy nemá celou, ale jen kousek, ona ji věnuje (hlavně malým) dětem. Tedy vyvážit vztah tak, aby byli všichni spokojení dá docela práci a hlavně musí všichni chtít. Taky jsme zažili období, kdy jsme se rozhodovali, jestli spolu být, protože nějaké problémy - hlavně ve vztahu syn - můj partner - byly, já jsem řekla, co ano, co ne a nechala jsem partnera, ať si rozmyslí, jestli by pro něj nebylo jednodušší žena s velkýma dětma, kde už ty třecí plochy většinou nebývají. On sám děti má dvě, dospělé dávno. Já sama bych třeba už chlapa s malým dítětem nechtěla ani za nic.