Re: Soužití generací v jednom domě

Ano, je to rok narození, manžel je ročník 79. Přijde mi úsměvné, když moje spolužačky na facebooku řeší kam půjdou o víkendu kalit a já tady doufám, že si syn nerozbije koleno na dvoře plným bordelu, kdy pojedeme dokoupit plínky, jak ho po dobrým přimět aby otevřel pusu a já mu mohla vyčistit zuby... Ale já do toho šla dobrovolně, je to chtěné dítko, narozené tři týdny po mé maturitě. Neměla jsem doma moc dobrý zázemí, mamka je dvakrát rozvedená, druhý manžel je normální manipulatuvní psychopat, takže jsem byla ráda, když jsem se na začátku čtvrťáku přestěhovala k přítelovi-teď už přes dva roky manželovi. No vdávala jsem se v osmnácti, leckdo si ťukal na čelo, ale nelituju toho. Akorát sem už bych se znovu nenastěhovala. Je to jak z bláta do louže. Vzalo mi to tehdy hodně sil, v podstatě od patnácti do sedmnácti to šlo s mou psychikou k šípku, po třeťáku jsem si oddychla na šest týdnu na psychiatrii v Jihlavě. To bylo nejlepší léto života, ten klid a pochopení. Bohužel mám pocit, že tam za pár měsíců skončím znova, protože tohle soužití nevydýchám.