Kamarádka si myslí, že jsem špatná máma

Zdravím všechny,
i když sem skoro nepřispívám, teď potřebuju akutně podpořit, jinak se asi zhroutím.
Mám jednu dceru, teď bude mít 4 roky. Od miminka byla trošku míň přispůsobivá, hodně plačtivá, bála se cizích lidí. I když mi všichni v okolí říkali, že na ni musím být tvrdší a klidně ji nechat vyřvat, ať se zocelí, já na to měla jiný názor. Cítila jsem, že potřebuje bezpečí a lásku, aby získala jistotu, a tak jsem ji hodně chovala a mazlila a nenutila do věcí, ze kterých měla strach. Manžel na to má stejný názor jako já. Jak dcera roste, je to pomalu lepší a lepší, i když je na mě pořád dost fixovaná a v neznámém prostředí chvíli trvá, než se rozkouká, ale pak si dokáže normálně hrát a zabavit se. Lidí už se nebojí, jenom se dost stydí. Náročnější je teda pořád, jen tak něco ji neuspokojí a nezabaví, někdy bývá docela umrčená a protivná. Celkově je hodně přecitlivělá. Když má ale dobrou náladu, je strašně zlatá a hodná, taková rozumbrada. K dětem se vždycky chovala hezky, bez problémů půjčuje věci, není agresivní, jen jak je bojácná, tak má problém navazovat kontakty a často to dopadá tak, že si hraje sama, i když ty děti by si s ní chtěli hrát, tak jí to prostě trvá, než se otrká.
A teď k věci. O víkendu jsme s dcerou byly venku se dvěma mými kamarádkami. Jedna má o rok mladší dceru a ta je docela opak té mé. Je hodně samostatná, s každým je hned kamoška, nemá problém navazovat vztahy, je taková ranařka. Dcera ji má ráda, ale nevídáme se zase tak často, tak jí chvíli trvá, než si na ni zvykne a je schopná si s ní hrát. No a druhá kamarádka je bezdětná a tady je kámen úrazu. I když mou dceru vidí tak 3x do roka, pokaždé mi nějak naznačuje, že něco dělám špatně, že je dcera rozmazlená. Vždycky jsem to nějak překousla, ale tentokrát to přehnala. Byly jsme u takového malého hřiště, v podstatě jedna prolízačka, houpačka a pískoviště. Kamarádky dcera se okamžitě zabavila a hrála si sama, ale mou dceru to nebavilo, tak byla u mě a jelikož se nudila, tak po mě hopsala a snažila se získat pozornost. Myslím si, že normální reakce malýho dítěte. Nijak nezlobila, jen prostě dělala opičky. Kamarádka nám od začátku dávala najevo, že ji to vadí, no čekala asi, že si nerušeně poklábosí a stále dceru vyháněla, ať si jde hrát. Dcera teda, že půjde na tu prolízačku, ale po chvíli mě zavolala, ať jdu za ní, že se tam sama bojí vylézt, tak jsem jí jednou pomohla a pak už to zvládala sama. Ale podle kamarádky jsem udělala špatně, že jsem tam šla, že mě má prý omotanou kolem prstu.
No mohla bych pokračovat s výčtem ještě dlouho, kamarádka to zakončila tím, že se zvedla, že už to nemůže poslouchat a že se jde radši projít. Dcera byla teda ke konci trochu protivná, protože měla slíbený koupání a už chtěla jít, ale tohle mě teda dorazilo. Tak jsme se s dcerou zvedli a odešli domů. Kamaráka ještě rychle přispěchala se rozloučit a když dceři řekla, ať je příště hodná a nezlobí, měla jsem sto chutí jí jednu ubalit Škoda, že jsem to neudělala.
Kamarádce jsem aspoň napsala, jak to vidím a čekala jsem, že to pochopí a třeba se omluví. Marně. Napsala mi, že sice děti nemá, ale pár jich zná, a že prostě vidí, že máme problém a prý že mi chce pomoct, ať to řeším teď, než bude pozdě.
Co si o tom mám myslet??? Jako buď jsem úplně mimo a místo, podle mě, normálního dítěte mám doma tyrana a nebo je mimo ona, a to dokonce až tak, že je schopná se se mnou rozhádat. Já nejsem schopná být objektivní, mateřský pud je příliš silný a tak tu teď sedím a brečím a mám pocit, že ztrácím kamarádku.
Jak to vidíte vy?