Rodinná pospolitost

Dneska jsem se vrátila se synem z nemocnice. Mezi jednotlivými pokoji byly jenom závěsy a sklo a ty moje byly dost krátké, takže jsme se se sousedy tiše pozorovali navzájem. Vedle nás byla hospitalizovaná romská holčička, malé miminko. Vím, že romové prožívají rodinnou pospolitost jinak než většinová společnost a mně se to náhodou moc líbí. Byla sobota a až do jedenácti do večera byli v pokoji kromě matky ještě dva lidé. Byli potichu, byli tam spolu, pomáhali si, rozdělovali si práci. Všichni si krásně hráli s miminkem. Já jsem se mohla na pokoji ukousat nudou se šestnáctiměsíčním batoletem, které se dokonce probouralo zamčenými dveřmi na nepoužívaný balkon, válelo se po zemi, olizovalo podlahu a nebylo v mých silách tomu zabránit. Oba jsme se ukrutně nudili v pokoji velikosti vězeňské cely. Jak moc bych přivítala, kdyby tam se mnou někdo celý den byl. Nemuseli bychom filosofovat, stačilo by to sdílení. Sdílení strachu a obav o dítě a pomoct se zabavením. Obě moje babičky jsou zrovna v zahraničí na dovolené, ale i tak by určitě nekopírovaly tenhle model. Přišly by na dvě hodiny na návštěvu a dost. Vždycky se mi u romů tahle rodinná pospolitost strašně líbila, připadalo mi, že rodina je nade vše. TAkhle se žilo dřív a já nechápu kdy a proč se všechny tyhle modely opustily, kdy začalo být moderní žít co nejdál od tchýně a nedejbože kdyby tchýně žila s náma.
Přáli byste si taky takovouhle podporu někdy zažít ?

Prosím zdržte se všech rasistických komentářů, to by mě fakt mrzelo, téma je o něčem jiném.