Re: Jak se chovají zdravé děti k postiženým?

Není to odpověd na pripad tvé dcery.

V dětství jsem bydlela blízko Jedlickova Ustavu a různé postižených děti jsem potkavala hodně. Tělesne postižených mi bylo líto, ale dalo se s nimi vyjít, byla s nimi legrace (třeba při sankovani u Vysehradu).

Děti a Downovym syndromem a jinými zejména mentalnimi a podobnými postizenimi jsem se strašně bála, mnohokrát mě bezdůvodně napadly a jejich rodiče (vždy nablízku) neudělali nikdy NIC. Nekteré z těch děti uměly své utoky skrývat, ale vetsinou to bylo rodičům jedno. Jedna takova dívka mě "pronásledovala" asi rok, porad mě chtěla tahat do křoví a oblejzat (= hrát si na manžele) a byla schopna si mě jít sladouckym hlaskem vyreklamovat od rodičů, jichž jsem se křečovite držela, ze si se mnou chce hrát.Když jsem nechtěla, fyzicky mě napadala (nechápu, jak to delala, nikdy si ji nikdo nevšiml).

Další kluk s D. syndromem na mě cihaval na ceste do skoly a pohlavkoval mě.

S dětství si pamatuji jediného hodneho D. "kluka" (bylo mu asi 30), lidi ho znali byli na nej hodni a on byl moc příjemný.