Re: Platonická láska

V pubertě jsem byla zamilovaná vždy jenom platonicky, protože jsem byla stydlín a samotář posetý uhrama. Na jednu platonickou lásku (už na VŠ) vzpomínám do teď a už jsem ho i dvakrát potkala u nás ve městě (přestěhoval se sem z druhého konce republiky za prací). On byl už od našeho seznámení šťastně zadaný a přesto to mezi námi neuvěřitelně jiskřilo. Pro něj to ale bylo tabu, protože on ji měl rád a já bych zase nechtěla kluka o hlavu menšího, protože už jsem to jednou zkusila a neustála kecy okolí. V jednu chvíli to mohlo být hodně neplatonické, kdy jsme trochu opilí zůstali na chviličku sami. Koukali si do očí a přiblížili k sobě obličeje a pak tam vpadl kamarád a vyrušil nás. Nikdy už jsme sami nezůstali, prchal pak ode mě jako od mršiny. Povídali jsme si jen v kruhu kamarádů a stejně to vždycky bylo tak nějak víc osobní. Vzhledem k tomu, že ho po RD budu pracovně občas potkávat, tak budu asi romanticky snít nadále.