Neustále se s partnerem hádáme

Na úvod tohoto tématu se omlouvám všem, kteří mají mnohem vážnější problémy (a že jich tu je požehnaně) a budou si říkat, co to tu řeším za prkotinu. Ale holt já bych ráda, aby bylo líp, a hlavně u nás by líp být mohlo - takže proč ne, že.
O co jde: poslední dobou se s partnerem často "hádáme" a mě už to fakt neba. Uvozovky proto, že my se vlastně nehádáme, spíš odsekáváme, vybuchujeme, a pak jsme naštvaní/ublížení/uražení aj., buď jeden z nás, nebo rovnou oba... například teď, neděle, dva dny z týdnu, kdy můžeme být spolu, a my spolu nemluvíme, resp. ne úplně nemluvíme úplně pohádaní (to bývá málokdy), ale tak nějak nějakou prkotinou jsme oba šprajclí a hovoříme spolu sporadicky a děláme si každý něco sám (dítě po obědě spí a normálně to bývá jediný čas, který trávíme nějakou činností spolu).
Když o tom přemýšlím, jedná se v podstatě neustále o ta samá témata:
1. Nejčastěji úklid, potažmo partnerova pomoc v domácnosti - dle mého názoru naprosto nedostatečná, dle jeho názoru naopak (klasika, že...). Samozřejmě si pomalu zvykl, že valnou většinu prací doma dělám já jakožto na mateřské, ale začíná se mi to zajídat, neb to občas překračuje meze, navíc jsem těhotná a to ne tak naprosto bezproblémově jako minule, takže toho nezvládám tolik. Pro úplnost musím dodat, že partner by občas něco i poudělal, když mu řeknu, ale těch řečí a hlavně ta doba, než to udělá, no to mě omejvaj a mám to hotový stokrát, nehledě na to, že jsme samozřejmě biti i já a dítě (když já něco udělám za hodinu a dvě hodiny jsme spolu vs. když on to samé dělá tři hodiny a nejsme spolu tedy vůbec). Navíc se mi tam přimíchává soucit s ním, protože když já někdy zmíním něco o práci (např. tenhle víkend jsem plánovala umýt okna a zmínila jsem, že jako co kdyby to udělal on), tak on je z toho tak upřímně zděšený, že je mi ho fakt až líto a říkám si, že mě to snad fakt takovej problém neudělá jako jemu. (Ale mě to přece taky nebaví!!!)
Další věc je, že partner nemá samozřejmě zdaleka takovou potřebu mít kolem uklizeno, jako já, jednak je chlap a jednak on tu celý den netrčí, že... spousta věcí mě dřív taky nevytáčela, když jsem se sem přišla z práce jen vyspat, teď už mi ale holt vadí, když na to koukám celý den (jeho poházené věci všude možně atd. - buzeruju ho prý neustále).
2. Partner neudělá ohledně dítěte naprosto nic sám. Postará se výborně, ale nic sám neudělá, nerozhodne, nevyřeší. Třeba nenajde ráno připravené ponožky a tak nejde a nevezme si nové čisté. On tvrdí, že je to proto, že vše kolem dítěte rozhoduju já a pokud něco rozhodne on, mě se to nelíbí a opravím ho, a že on teda už je pasivní a nic dělat nebude. Nedokážu mu vysvětlit, že jsem s dítětem 24 hod denně a tudíž často opravdu vím líp, co je nutné či co jak dělat. Opravdu si nemyslím, že bych VŽDYCKY ho opravila atd., jak říká. Pro představu jde o takové věci, jako že je nutná čepice, co ven na sebe (partner jde klidně v tomto počasí v mikině, to přece malé děcko nemůže), že dá dítěti chleba, protože žebrá, když to před čtvrt hodinou nedojedlo kaši (a to mi vadí) atd...
Sakra, teď si říkám, proč to sem vůbec píšu, takovýhle prkotiny, a že mě tu určitě roznesete na kopytech, ale když to je prostě stokrát nic umořilo osla.
Takže, o co mi tu tedy na rodině jde: vy "manželsky zkušenější", co dělat, aby se neopakovaly neustále ty samé hádky? Jaké jsou třeba doporučované postupy v psychologických poradnách a tak? Nikdy jsem nic takového nemusela řešit, tak o tom nic nevím. Pomohlo by třeba psát si na papír, co kdo dělá, proč, nebo prostě co já vím, hoďte nějaký konstruktivní návrh, jak na to. Určitě je chyba i na mé straně, jsem ochotna jít do sebe;), manžel už sice míň, ale třeba bych ho taky ukecala. Ale potřebuju vědět, k čemu ho ukecat.
Pro úplnost musím dodat, že se milujeme a máme dobrý vztah, a někdo by možná řekl, že to moc pitvám, a že tohle je každodenní normální život, ale my to prostě takhle nemívali a já bych to chtěla vyřešit. Máme spolu být padesát let, že, tak proč na tom nepracovat.
PS: Jo a sorry za zmatenej román...