Re: Přiznám se, že už nemůžu

Nel, . Taky teď nějak kolabuju, u mně je to asi tím těhotenstvím. Včera jsme byli na nákupu, a kluci nám usnuli v autě, takže nejdřív nakupoval manžel, takové ty větší věci a pak jsem vyrazila já, nechali jsme tam 3 tisíce a doufám, že tam tak měsíc nepojedem. Měli jsme totálně vyjedeno, manžel jezdil 3 dny, abychom mohli nakoupit. Největší sranda byla u pokladny, kdy se mi to na jedné straně nevešlo na pás a na druhé už to padalo pryč. Neměla jsem ruce, abych to zorganizovala, takže mi s tím závěrem musel manžel přijít pomoc s dalším vozíkem, i když kluci pořád spali . Byla jsem pak totálně zmordovaná, všechno mi padalo z ruky, manžel pak ještě jel do práce a já už jsem tu na všechno hodila bobek, prostě už jsem fakt nemohla. Starší si koukal na něco na počítači a mladší si hrál, pak jsem je jen strčila do pyžam a do pelechu. Od rána vařím, peru, věším, zavařovala jsem pečený čaj na vánoce, ze tří sklenic mi dvě praskly, utrhlo se jim dno, tak jsem to musela vyhodit , do toho péče u klučíky, donutit je uklízet hračky. Manžel přišel až na oběd, tak se najedl, donutil je to douklízet a teď je i sebe uspal, uf, ven půjdeme až za tmy , já si tady teď tiše kolabuju, mám křeče v zádech a už na nic nesáhnu. Možná je pak nechám jít ven samotný a budu si tu tiše hynout .