Re: Musím po odchodu partnera přijít i o společné kamarády?

Maťo, tak varianta "bezdětná" u mě nepřipadala v úvahu ani na okamžik. Mám to takové složitější, brali jsme se před 20lety z lásky, já tehdy ani nevěděla, jak to vlastně mám, to víš informací bylo jako šafránu a když byly nějaké pochybnosti na střední(byla jsem zaláskovaná do profesorky), tak mi to maminka mé nejlepší kamarádky vysvětlila tak, že v ní vlastně hledám "náhradní" maminku(moje zemřela,když mi byly 2roky),a že jsme jinak "normální". Můj muž byl starší, milý,hodný a pozorný, tak ono to v 17ti vypadá na "celý život". Strašně jsem chtěla dítě a už tenkrát mi šlo hlavou, že on bude spolehlivý otec a parťák. Dnes už vím, že takhle uvažovat v tomto věku nesvědčí o přílišné zamilovanosti, ale tenkrát... Děti se narodily, já jimi byla zcela pohlcená a žili jsme vedle sebe jako dva kamarádi vlastně celá léta, společné zájmy, kamarádi... No a před pár lety mi to začalo pomalu docházet. Trvalo dlouho, a stálo mě hodně přemýšlení,než jsem se odhodlala vyjít s pravdou na světlo. Máš pravdu, můj ex je fakt "formát", mám ho teď možná paradoxně ještě raději než dřív, ale neměnila bych zpátky ani za nic!Ono žít "dvojí" život je sakra náročné a vyčerpávající pro všechny zúčastněné,a to myslím i včetně dětí a manžela. Den by musel mít dvojnásobek hodin, aby se daly žít dva životy, jinak člověk zákonitě šidí své milé na obou stranách.Tož tak jen na vysvětlenou, proč nejsem "normální"svobodná a bezdětná lesbička.