Re: Dobrý táta, špatný manžel

Cherubínka
Jinak mou největší chybou bylo, že jsem jen a jen ustupovala a se vším souhlasila. Chtěla jsem klidnou domácnost bez hádek, klid pro děti. Teď, když jsem konečně začala žít po svém (stále se ale vzpamatovávám a ještě dlouho budu), tak mi syn napíše - mami, tohle přeci nejsi ty, vzpamatuj se a snaž se zachránit, co se dá, když už jsi to takhle podělala. Nebo - .. sejdeme se, naše bývalá rodina a ty nám vysvětlíš své chování (toto píše syn matce, nikoli matka dítěti).
Oni nechápou, že mi je konečně dobře, že už mi bylo tak zle, že už se mi nechtělo žít. Trvalo mi 3 roky odejít. 3 roky jsem si uvědomovala, že je můž život špatně a nemá řešení a vlastně to ani život nebyl. Pro mě je hrůzostrašné, že jim to mohu říkat, vysvětlovat - a oni jen tupě zírají a nevnímají, mají v hlavě svou pravdu, svůj scénář a nic jiného nejsou ochotni připustit. Oba mluví stejnými slovy, mají stejné výrazy, používají jako příklad stejné epizody. Všechno slyším vždy 3x, od dětí i od jejich otce - stejné věci stejnými slovy v obdobné okamžiky, je to děsivé.