Re: Dítě a macecha

Já bych to taky rozhodila na dvě části - já "víkendová a občas odpolednová macecha" bych si nikdy nedovolila na nevlastního syna (10 let) sáhnout, ani jsem ho nemusela nikdy kárat nebo na něj křičet - nejsem matka ani náhradní, jsem fakt kámoška - má mě rád, protože s ním hraju hry na PSP nebo na počítači, chodím s ním na fotbalové zápasy, když jsou o víkendu a tak. Když se mi nelíbí, co dělá, nebo jak ho rodiče vychovávají, proberu to s tatínkem, když u toho malý není, a nechám na něm, ať si to přebere po svém a případně udělá výchovný pohovor. Ale je to snadné, protože je to hodné dítě a tatínek se fakt stará. Pokud vím, malý nikdy nedostal ani od matky ani od otce, tak já bych si nedovolila ho ani symbolicky plácnout.
Být v pozici stálé macechy - třeba po úmrtí vlastní matky nebo jak tu někdo píše, maminka ho léta neviděla, a být na mě tedy i jeho výchova, nedělala bych rozdíly mezi dětmi, brala bych ho jako vlastního, protože bych čekala, že i on mě bude brát víc jako vlastní matku. Taky nejsem typ, co by děti bil, zvlášť tyhle starší, které už mají rozum a trestat se dají jinak. Matka není nutně ta, kdo dítě porodila, ale ta, kdo vychovává a celodenně se stará. To by pak pěstounky nebo adoptivní rodiče nesměli dítě plácnout?