Re: Závislost při nemoci na druhých

Není to jen špatný, skoro bych řekla, že to přináší víc pozitiv než negativ. Přehodnotíš priority, z tvých dětí se stanou naprosto samostatné bytosti a skvělí parťáci, kteří berou pomoc jako samozřejmou věc ve svém životě a pomáhají samy od sebe. Spoustu věcí se naučíš zvládat, i když ostatní nechápou, jak to děláš. Nejhorší je taková ta logistika kolem dětí, kdo ti dítě vyzvedne ze školky atd. Ale není to neřešitelné, asi je to tím, že kolem sebe mám super lidi. On ten úraz donutí lidi zpomalit, najednou máš víc času na věci, na které dřív nebyl, právě na ty děti nebo na věci, které máš sama ráda, taky na přemýšlení a tak vůbec. Pomoc druhých neberu jako závislost, i když jsou situace, kdy se bez ní neobejdu, momentálně např. odvod dítěte do školky a ze školky, starší už naštěstí chodí sama. Beru to jako projev přátelství těch, co mi tu pomoc nabízí, naštěstí jich není málo :o). Téměř všechno je řešitelné. Člověk se nesmí bát ostatní poprosit, ono je to totiž většinou ani nenapadne, že určité situace třeba zvládnout nejdou, ale nikdy se mi nestalo, že by mi někdo odmítnul, naopak mi vždycky každý rád pomohl. Jsem po úrazu nohy 3 roky, nejdřív jsem 4 měsíce jen ležela, což bylo docela blbý a bez pomoci bych to nezvládla, protože jsme měli jednu dceru rok a půl a druhou v první třídě, pak rok o berlích a to už šlo, dítě se v necelých 2 letech naučilo oblíct, udělat si svačinu a takový ty běžný věci jako dát do pračky, vyndat to a tak, protože já jsem jí nemohla zvednout, nebo se k ní nějak moc sehnout, venku jsem měla v rukou berle, takže nesměla zdrhnout, protože jsem jí nemohla vzít za ruku atd. Ale ty děti vycítí, že si z nich člověk nedělá srandu a chovají se tak nějak normálně. Teď jsem párkrát do roka o berlích, stačí blbě šlápnout, což se mi stalo zrovna před týdnem, takže tu většinu času ležím s nohou ve zvýšené poloze, chůze taky nic moc spíš jen po bytě a s berlema, tudíž žádné volné ruce. Zvykneš si, zajede se doma takový systém, že už to nikomu nepřijde divné. Musím teda říct, že mám naprosto skvělého manžela, kdybych měla dělat všechno sama, bylo by mi podstatně hůř. Takže abych to shrnula, tak nám to přineslo spíš pozitiva, hezký vztahy a takovou rodinnou soudržnost bych řekla. Ale už jsem většinu času relativně normálně schopná chodit, jen když se zadaří blbě šlápnout, tak mám berle zhruba na měsíc až dva. Takže asi tak nějak. S těžce postiženýma svůj stav vůbec nesrovnávám, protože se v této oblasti pohybuju (speciální pedagogika), tam je to o něčem jiném, ale ani tam bych to z jejich hlediska nenazvala závislostí.