Re: Závislost při nemoci na druhých

"Pomoc druhých neberu jako závislost, i když jsou situace, kdy se bez ní neobejdu, momentálně např. odvod dítěte do školky a ze školky, starší už naštěstí chodí sama. Beru to jako projev přátelství těch, co mi tu pomoc nabízí, naštěstí jich není málo :o). Téměř všechno je řešitelné. Člověk se nesmí bát ostatní poprosit, ono je to totiž většinou ani nenapadne, že určité situace třeba zvládnout nejdou, ale nikdy se mi nestalo, že by mi někdo odmítnul, naopak mi vždycky každý rád pomohl."

Brony, tvůj pohled je asi správný a snad i jedině možný
Obdivuju tě, že máš tu odvahu /nebo důvěru v lidi, nebo jak to nazvat/.
Já třeba mám s požádáním kohokoliv o laskavost nebo pomoc velký psychický problém. Okamžitě si začnu připadat neschopná a méněcenná, mám pocit, že se doprošuju a otravuju s vlastní slabostí lidi, kteří mají sami svých starostí dost a proč by měli ještě pomáhat mně. A když už to musí být a opravdu si o tu pomoc říct musím, nedá mi spát, dokud to těm dotyčným nějak neoplatím, protože nechci zůstat nic dlužná. Podvědomě pořád čekám, kdy mi někdo škaredě vyčte, že pro mě musí pořád něco dělat /bohužel se to už párkrát i stalo, sice v afektu, zato od člověka mně velice blízkého, a sakra to bolelo/

Nedovedu si představit to utrpení, kdybych zůstala odkázaná jen na laskavosti druhých. Kdybych na to měla, spíš bych si platila profesionály. Protože ti to aspoň neberou nijak osobně, pomáhají v rámci své pracovní doby.