Re: Jak říct dětem, že se budeme stěhovat - bez tatínka

jo a ty termíny sou taky moc důležitý...způsob, jakým to udělala moje máti byl fakt traumatickej...jeden příklad jak to NEDĚLAT: už delší dobu nás vyzvedávala ze školy a šli jsme do města jen tak courat, na hranolky atd...věděli jsme, co se chystá, ale bylo to furt že se to stane NĚKDY....a jednou (do smrti si budu pamatovat datum a místo) takhle stojíme na semaforu a já říkám: "Mě už bolí nohy. Kdy už půjdeme domů?" máti se na mě ani nepodívala a odpověděla: "My už se domů nevrátíme."

a popravdě, nevím, jestli to bylo kvůli této formulaci věty, nebo tomu blbýmu způsobu oznámení, že už bydlíme jinde, nebo kvůli čemu, ale teď ve 30-ti letech sem zjistila, že tam s tátou to byl jedinej domov, co sem kdy měla...ani, když sem byla po podnájmech, ani, když sem bydlela ve svým, už nikdy sem nezažila ten hřejivej pocit, že su DOMA...vždycky už jsem měla jen bydliště...

a taky je pravda, že všechny kamarádský vztahy z první adresy vzaly za svý....s pár lidma sem se po 20-ti letech začala setkávat či jinak komunikovat, ale už to nebylo ono...ale zas sem byla ve věku, že sem si lehce zvykla na nový kamarády a po těch starých se mi nestýskalo...