Poznáte hranici mezi vstřícností a využíváním?

Téma, související s tím předchozím...
Jak poznat, kdy jsem prostě "slušný, vstřícný, ochotný", a kdy naopak jsem už s "nezištnou pomocí" oběť vlastního přesvědčení "přece nemůžu být nezdvořilý, neloajální apod."?
Někdy je to těžké...nebo není?

Například můj kamarád má staršího bratra.
Ten má svůj život, svou rodinu a tudíž "kašle" na ovdovělou matku a její barák na obtížně dostupné samotě, z něhož se odmítá přestěhovat k mladým na sídliště do - vlastní!!! - garsonky, kde by byla víc "po ruce" a dalo by se o ni lépe a častěji "pečovat".
Mladší syn (kamarád) je prostě "hodný" a tak na ni "nekašle". Trpělivě (je rozvedený a ani nikoho dalšího nehledá, i když sám zůstat nechce, protože "která by mě chtěla, s takovou zátěží?") víkend co víkend jezdí aspoň na pár hodin "za maminkou" (která navíc je jeho nevlastní, je adoptovaný) nakoupit, posekat trávu, spravit střechu, popovídat...
Matce to takhle (pochopitelně) vyhovuje.
Spokojen je i starší bratr (vlastní syn).
Ale nevyhovuje to takhle mladšímu synovi, kterého to velmi časově i fyzicky zatěžuje a navíc ho žere, že je "za troubu", který prostě "nemá to srdce" nechat nemocnou matku napospas jejímu "a já se odsud nehnu, a jestli mě tu necháte zemřít, potom co jsem se o vás celý život poctivě starala, tak jste teda!"

Pěkné citové vydírání, že jo?
Ale na druhou stranu - co má udělat kamarád? Vzít si to "na triko"?
Zkusit se na matku též "vykašlat" a uvidět, co bude?
(to mu radím já, ale to je pro něj "nepřijatelná alternativa", protože "se to neslučuje s jeho svědomím", a "co by tomu řekli lidi")
Jak to vidíte vy? Díky.