Re: Poznáte tu správnou dělicí čáru mezi "vstřícnost" a "nechat se vy/zneužívat"?

"že lidi tě vlastně nemůžou zklamat, protože vlastně zklamou jen tvá vlastní očekávání"

Ale to myslím, že je docela pravda
Kdykoli mi dítě vpálí, že u táty je líp, protože si tam nemusí čistit zuby a jíst zeleninu, tak prostě vím, že to bylo jen moje nerealistické očekávání, že budu-li ho od malička vést "k dobrému", že bude nutně "dobré", míněno tím rozpozná, co mu z dlouhodobého hlediska prospívá a co škodí

Jinak já myslím jednou jako "stará opuštěná babička" budu docela otrlá, protože už ani dnes nenutím lidi (ani své vlastní dítě), aby se mnou byli, když nechtějí...prostě snažím se žít tak, aby "chtěli" sami dobrovolně, ale nejdu přes svá vlastní omezení a zásady. Např. jsem vážně nemocná, takže nemůžu s dítětem dělat totéž, co otec. Můžu a dávám mu určitou alternativu: ano, nezažije se mnou tolik dobrodružství a adrenalinu, ale zase má u mě jistotu, že ho miluju, že mu nelžu, že si s ním o všem dokážu narovinu povídat apod. V jistých okamžicích právě tohle preferuje a oceňuje, jindy mi velmi nevybíravě vpálí, že "kdybych byla správná máma, tak bych s ním..." (aktuálně třeba jela k moři, na což nemám ani kondici, ani peníze). Nemá to jen z vlastní hlavy (prarodiče "kdyby se maminka nerozvedla s tatínkem..."), ale i tak to není příjemné, byť je to devítileté dítě a "nemá z toho rozum". Ale ani tak kvůli tomu třeba neřeknu "OK, tak se zadlužím a risknu zdraví, jen aby..."
Ne. Dítěti se snažím na vlastním příkladě ukazovat mezilidské vztahy a život obecně v nepokřivené podobě, bez citového vydírání, podbízení, sebebětování...