Je vám s partnerem líp, než bez něho?

Schválně zakládám toto "rouhavé" téma a předem prosím, aby diskutovaly převážně nicky, kterých se podobná situace týká.

Když jsem se před časem ocitla nedobrovolně sama, já, naprosto párovej typ, tak jsem si zoufala a za chlapa doma bych dala nevímco
Jenže, pak se to po čase nějak překulilo, zařídila jsem si pohodový život "jen já jsem svoje paní" a najednou, když se mi do něj hodlal někdo vrátit či se v něm objevit, jsem zjistila, že už to tak snadno nejde...najednou se mi nechtělo, obrazně řečeno, zase poslouchat něčí chrápání, v uklizeném bytě mít věčně "chlapský" bordel a místo rychlých večeří poslouchat "to bude k večeři jenom chleba s paštikou???" a sexovat když si přeje pán tvorstva...

Protože jsem si v době nedobrovolné samoty srovnala hodnoty a naučila jsem se víc si sebe vážit a víc na sebe myslet, už dneska nepotřebuju mít doma někoho jen proto, abych tam nebydlela sama. A proto je pro mě najednou o tolik obtížnější každý kompromis a říkám si "no a mám já to zapotřebí...kvůli tomuhle?...nebylo mi nakonec líp samotné s kamarády "s bonusem" za zády?

Protože to považuji za určitý druh "rouhání" (někteří lidé by o soužití se mnou stáli, ale já se nějak na to necítím, a to i když bych je tím mohla nevratně ztratit, přestože jsou na dnešní poměry "nad úrovní běžného chlapa"...prostě to nedám! A myslím, že časem to ale bude jen horší...

Má či měl někdo z vás, kdo třeba žil po rozchodu/rozvodu nějaký čas sám a teď zase žije s někým, podobné období? A jak jste to zvládali? Díky za vaše názory.