Re: Do jaké míry splňuje vaše bydlení vaše estetické potřeby?

Cimbur, bydlení pro mě je důležité, vnímám ho jako určitou součást svého sebevyjádření, potřebuju mít ve svém bydlení otisk vlastní osobnosti.

A "otiskávala jsem se" už celkem brzy - s velkým přizpůsobením bydlení jsem, resp. jsme, protože to bylo s bráchou společně, v nepřítomnosti rodičů dali plný průchod své společné lásce k hudbě J.Ježka - a svůj společný pokoj jsme kompletně přetřeli na modro Kompletně myslím vskutku kompletně - koupili jsme si z kapesného modrý primalex a modrý balakryl a dle typu povrchu vše přetřeli modře. Vše! Včetně např. futer - u nich jsme usoudili, že máme nárok pouze na jejich polovinu směrem do svého pokoje, tak druhou polovinu jsme rodičům ponechali černou. No, po návratu rodiče ztratili dech zuřivostí a zoufalstvím, ale pak v tom naštěstí dokázali najít světlou stránku - "jaké mají pracovité děti, které samy vymalovaly, a zvládly to i bez kocourů, to je u modré barvy kumšt" A dokoupili nám ještě modrý koberec a závěsy. Modrý pokoj jsem milovala a bylo to období, kdy jsem se v rodičovském bytě cítila nejvíc "doma".

Další, už skutečně vlastní bydlení, jsem si podle svých představ zařídila snadno - měla jsem totiž představy už roky předem, takže jsem si už roky předem chystala věci do "toho jednou vlastního". Takže jsem se do garsonky rovnou nasídlila s věcmi, které trpělivě čekaly v krabicích, a okamžitě bylo moje bydlení opravdu MOJE.

Další - současný byt jsme si pořizovali s manželem společně, takže jsem nemusela řešit přizpůsobování se zavedené domácnosti. Nevím, asi by to skřípalo, vzhledem k tomu, co můj muž obýval před naším seznámením. Obávám se, že bych měla podobný problém jako Ty, že by muž lpěl na těch "ještě dobrých skříňkách" a to, že "je půlka věšáku ulomená? No a? Půlka tam ještě zbyla, ne? Tak si to pověš na tu, co tam je, ne?"

Ale takhle to problém nebyl, natolik jsme se těšili na společný byteček (čekali jsme na něj 1,5 roku, než ho dostaví), že jsme trávili každou volnou chvilku vymýšlením a modelováním v počítači. Manžel rozhodoval takové ty praktické záležitosti - kam je reálné dotáhnout odpad, kudy se dá vést elektrika a tím pádem kde lze a kde již nelze umístit spotřebič... ale vzhledová stránka (barevnost, styl nábytku, rozmístění nábytku nepřipojeného k nějakému šlauchu, kterým něco teče) byla na mě, svěřil mi ji vědomě, s tím, že mám výrazně lepší barevný a prostorový cit a dokážu to lépe. (A trochu i proto, že ho vymýšlení barvy zdí zás tak moc nebaví)

Akorát jsem měla daný rozpočet, poměrně malý.
Ke svému velkému štěstí ovšem chovám lásku ke starým předmětům, které hrozně ráda opravuju a dovádím je k nové funkci. Takže veškeré moje plány byly extrémně nízkonákladové, cena za papíry do vibrační brusky a plechovku emailu je s cenou nábytku nesrovnatelná, že Takže mi schválil opravdu vše. Akorát byl trochu problém v jeho silné averzi k fialové barvě - zde jsem se uchýlila, ehm, k chování nečestnému a nesportovnímu a nazvala jsem barvu levandulovou - přinesla jsem mu barevný vzorník, ukázala na barvu, že "touto levandulovou vymalujeme v předsíni" a ono to prošlo, protože levandulová je přece něco úplně jiného než fialová, ne?

Ale Tvůj problém Ti nezávidím, bydlení pro mě znamená opravdu dost, vím, že náš byt rezonuje s našimi zájmy, je hodně osobitý, přátelé si ho s námi tak nějak spojují, jsou tu z toho vidět lidé, kteří ho obývají (i když víc myslím z našeho bydlení "koukám" já, tedy z většiny bytu, manžel se zaměřuje hlavně na svůj pracovní kout, zbytek ho tolik nezajímá). Cítila bych se hrozně svázaná, kdybych byla v upravách bytu omezená v rozletu vlastně bez důvodu. I když, tedy, pubertální schopnost se sebrat a najednou něco přetřít/pomalovat/přešít mi bohatě zůstala - občas se stane, že manžel přijde domů a najde pomalovanou zeď Naštěstí to bere s humorem a nadhledem - ostatně, ví, že to za čas zas přemaluju jinak