Re: Střídavá péče z pohledu dětí

To jsou, Monty, všechno hodně relativní věci. Moje žena to určitě vidí podobně jako Ty: že se mnou prostě už nechtěla být. Na druhé straně, já byl podstatně jiný typ partnera, otce a živitele rodiny než Standa. Moje žena se opravdu musela starat jenom o nějaké ty základní věci v domácnosti, na které mě už nezbýval čas a energie. Když potřebovala novou zimní bundu, vzal jsem bez rozmýšlení auto, a jeli jsme do Ostravy nakupovat, přestože já jsem měl horečku a teklo mi z nosu.. Když potřebovala spravit kolo, spravil jsem jí kolo, když potřebovala pořádnou "kabelu" do školy, objednal jsem ji z USA, protože u nás jsem žádnou, jakou si přála, nenašel, přestože jenom doprava stála 100 dolarů (za to mi vynadala, proč tak zbytečně utrácím...)... přesto Ty teď se Standou vycházíš, zatímco ona mi nemůže přijít na jméno...

S mámou válčím také. Ta také nedokáže žít svůj vlastní život. Máme stejnou psychiatričku, ale mámě pomáhají akorát ty prášky - z toho, co jí ta doktorka říká, si nebere vůbec nic. Momentálně spolu už asi 4 dny nemluvíme, protože když začala tahle špatná fáze, ptala se mě, jak mi je. Nejdřív jsem napsal, že dobře. Ale ona chtěla mít naprostou jistotu, tak jsem nakonc přiznal barvu. Tak to se mnou chtěla mermomocí rozebírat, tak jsem řekl, že to opravdu rozebírat nechci. Tak se urazila a začala řešit, jak ona je na tom špatně... no mě už pak bylo opravdu mizerně...

Já myslím, že základ je být empatický, přející a neustále kritický ke svým vlastním nárokům. Protože „chtivost je základní příčinou veškerého utrpení“ :o)