Nejistota s 19letou dcerou - jak je to teď

Dobrý den,
psala jsem tu od jara dvakrát o podivném chování (z našeho pohledu) naší 19leté dcery. Někteří z vás mi dali cenné podněty, tak bych ráda napsala, co je u nás nového. (Na druhé straně mě zarazily nerespektující příspěvky vyznavačů R+R, ale to jenom na okraj.)
Na brigádu chodila poctivě. Poslední den brigády ale odjela za kamarádkou a už se nevrátila domů. Pod dojmem předchozích diskuzí jsem se zmítala v tom, jestli ji "nechat žít" nebo se strachovat, co se jí mohlo stát. Vzhledem k tomu, že od Velikonoc to udělala vícekrát, jsem se rozhodla pro bezesné noci a učila se přijmout, že moje holčička je dospělá a může si dělat, co chce. Po dlouhých 10 dnech poslala e-mail, že nemá peníze, že na ně má nárok, protože když u nás není, tak nejí a my ji musíme vyživovat, tak ať jí je pošleme. Manžel jí odepsal, že chceme vědět, kde teď žije, jinak jí peníze nepošle. Já jsem jí napsala, že jsem strašně ráda, že se ozvala, že se mi moc ulevilo, že žije a je v pořádku. Odpověděla mi, že by strašně chtěla domů, moc se jí stýská. To mě zmátlo. Potom se zase odmlčela, na další e-maily neodpovídala, mobil je stále nedostupný.
Včera nám volal náš "chatový soused", že u nás na chatě bydlí dcera ještě s někým a kradou jim zeleninu. Hned jsme tam jeli. Dcera se svým přítelem se krčili v koutku. Mladík okamžitě vystartoval a začal velmi agresivně bránit jejich pozici. Můj nejsilnější pocit byl úleva. Zeptala jsem se dcery, jestli je spokojená. Odpověděla vzdorně, že ano.
Abych to zkrátila: kluk žil u babičky, která zemřela, když mu bylo 17. Potom musel do DD. Po skončení učňáku odešel k otčímovi, se kterým se nepohodl a ten ho vyhodil na ulici. Dcera samaritánka vymyslela skvělé řešení: bude bydlet u nás na chatě, ona se o něj bude starat a my to budeme platit. Vloupali se do chaty (!!!) a když jí došly peníze, chodil on krást zeleninu k sousedům, protože - jak nám řekl - on může být hlady, ale nemůže nechat hlady dceru. Pozitivní je, že se nevloupali do žádné jiné z chat, a že kromě zeleniny nikomu nic nevzali (když nepočítám ten prodaný mobil, ale ten byl dcery).
Když kluk zjistil, že ho nebudeme bít ani mu nijak jinak ubližovat, rozbrečel se. Vzali jsme oba domů, sundali z nich páchnoucí hadry a nechali je vykoupat se. Probírali jsme jeho situaci. Je vyučený zedník, ale práci nemůže najít, protože nemá praxi. Školní praxe se nepočítá, na živnosťák nemá. Na žádnou podporu, bydlení nebo cokoliv podobného (ubytovnu) nemá nárok. Měla jsem pocit, že od doby, kdy mu zemřela babička, jsme první lidé, kteří se k němu chovají vlídně.
Nějak nevím, co si s tím počít. Cítím se hrozně unavená. To opravdu nemá náš stát žádné řešení pro tyto lidi?