Re: Pocity a problémy po smrti rodiče

Lépe bych to nenapsala.

Mariano

Mně v takovýchto situacích pomáhá uvědomit si, že smutek nad ztrátou blízké osoby je daní za vše hezké, co jsme spolu za jejího života prožili. Ty jsi se svým tatínkem prožila krásných 27 let, jsou lidé, kteří svého tatínka třeba vůbec nepoznali, přišli o něj ještě dříve než Ty nebo s ním měli špatný vztah. Nicméně chápu, že tohle není univerzální rada pro každého, takže pokud jsem napsala něco nevhodného, raději se předem omlouvám, nebylo to myšlené nijak zle.

Hlavně spoléhej na svoji intuici, máš-li potřebu plakat, tak plakej, když se ti nechce plakat, tak se tím netrap, nevypovídá to o Tobě nic špatného. Máš-li pocit, že Ti pomůže návštěva odborníka a antidepresiva, tak se podle toho zařiď. Mám pocit, že ve Tvém případě by to bylo dobré řešení. Tohle je normální reakce, nikdy nevíme, jak přesně budeme v daný okamžik své emoce ventilovat. Jednou jsem řešila stres a smutek z těžkého úrazu (hrozně blbá náhoda) a následné smrti (cca 3 týdny poté) jistého mladého člověka, po kterém zbylo malé dítě, které u nás v tu dobu často pobývalo. Byly to hrozné nervy, bála jsem se chodit domů, chtělo se mi vždy zvracet strachy, co se dozvím nového. A když dotyčný/á zemřel/a a já jsem o tom šla říct kamarádce, tak jsem se ke svému nesmírnému zděšení začala hrozně smát.