Re: Jak se žije bez lásky?

jj, kvůli něčemu velmi "zásadnímu" (jako že třeba já jsem chtěla dát synovi čepici a muž si myslel že je to zbytečné a já jim ji stejně vnutila) se i u nás někdy začne "smrákat nad prérií", pokud se takových pitomostí sejde několik za sebou, je z toho "nemluvno". Obvykle ten jeden je naštvaný protože ho druhý nechápe a přitom ten druhý to cítí stejně. Vydrží nám to obvykle tak 1-3 dny, když je to přes týden tak už to je "krize". No štve mě to, ale neumím moc rychle vychladnout, musí se mi to chvilku rozležet v hlavě, protože v první chvíli jsem přesvědčená že pouze a jedině já mám pravdu, jsem podrážděná tak se musím někde vykecat, posvěřovat (i si ulevit sprostým slovem - ale jinde než doma) abych přišla na to že úhel pohledu na danou věc se může měnit a pak jsem ochotná připustit že můj muž nemyslel to co jsem si myslela já . On to má podobně, potřebuje chvíli času, neumí mluvit o nepříjemných věcech hned (což pro mě v začátku vztahu bylo děsné, já jsem chtěla vše řešit ihned a on jen mlčel..... no přežili jsme to). A jak to končí - nenápadně nějakou drobností - já mu přichystám svačinu, on mi přinese čokoládu/kytku, pak se vzájemně omluvíme a nakonec si to vysvětlíme (a zjístíme že jsme si mysleli na co ten druhý vůbec ani nepomyslel.... )