Re: Jak se žije bez lásky?

Káply jste mi do noty. Zrovna tohle řeším, se svou nejbližší kamarádkou... a zajímal by mě názor ostatních. Snažím se na to dívat objektivně, ale prostě jedná se o mě blízké lidi...

Kamarádka má cca rok přítele, přijde mi, že k sobě sedí, jsou oba hodně citliví, komunikativní, možná trošku labilnější. Oba hodní, upřímní. Ze začátku bycl jejich vztah hodně "bouřlivý". Přijde mi, že byli tak moc sebou ohromeni (tou stejností), že se báli o to, že by mohli o se be přijít, takže je ten strach hodně požíral. Pořád tomu ale dávali šanci, protože mají hodně vnitřně společného, co ani jeden u nikoho nenašli. Oni jsou oba dost složití, ale jak říkám oba hrozně hodní, obětaví, přátelští, nezištní...

No a on, aby se asi nezbláznil z toho strachu si to prostě zakázal. "Zakázal" si tu šílenou lásku a nastavil si to tak, že prostě bude-bude, nebude-nebude. Vím, že jí má hodně rád, váží si jí, má rád její děti, její rodina mu dává to, co u vlastní nepoznal. Je strostlivý, pracovitý, pozorný - AKORÁT je to bez vášně a tý šílený lásky. Spíš takovej kamrádsko-sourozeneckej vztah plnej úcty.

Po 20 letech soužití ideál, ale po roce?

Jak se na to díváte?