Péče o velmi těžce postižené děti

Dneska jsem se přichomýtla k pořadu SOUKROMÁ DRAMATA,ač ho jinak nesleduji,zorvna k příběhu starší maminky samoživitelky,která má 20.letého syna,autistu s těžkou mentální retardací.Chlapec nemluví,je 24 hodin denně odkázaný na péči matky.Podstatné však bylo to,že je velice agresivní,napadá matku a proto je utlumen tak,že svůj život prožívá v polospánku,budí se pouze na jídlo.Maminka řeší dilema,zda synovi odebrat léky a nechat se jím zabít,nebo ho zbytek života udržovat ve spánku.V žádném zařízení,pečujícím o postižené,ho nechtějí přijmout.Dnešní pořad mi připoměl jinou příhodu.Nedávno jsem poznala jinou maminku,nyní již osobně,která má také postižené dítě s mentální retardací.Neznám přesnou diagnozu,ale dítě,již také ve vyšším věku,jenom leží,leží leží,hlava na stranu,z úst mu visí vyplazený jazyk,nehýbe se,oči vytřeštěné,nemluví,v podstatě vypadá,jako když ani nežije.Jenom mu tluče srdce.A tak se ptám-co to je v lidech,kteří se starají o takhle těžce postižené děti?O děti,které snad ani nevnímají,že je kolem nich vůbec nějaký svět,které dá se říci ani nežijí(co to je za život?),kterým mozek funguje jen tak že nenastane jeho mozková smrt,ale jinak nedokáže pracovat?Co v nich je za sílu,že na sebe vezmou takovéto břemeno?