Re: Péče o velmi těžce postižené děti

Svůj osud si nevybíráme, každý vlečeme svůj kříž a myslím, že si člověk, tj. máma, zvykne na všechno - ve smyslu, že netrpí jak zvíře 24h denně, prostě se stará a sem tam si může dovolit nějaké to sesypání, ale ne na dlouho...
U těžce postižených ležáků nikdy nevíš, co cítí, co si myslí, jak vnímají, ale když i novorozeně vnímá sebemenší nepohodu matky, byť to nedala najevo, nebo naopak její spokojenost, jsem si téměř jstá, že i agresivní chudák v polospánku je radši u mámy než v ústavu.

Co mě osobně nejvíc děsí u jakkoli mentálně postižených dětí, je to, že jednou o ty rodiče, potažmo o mámu přijdou...co s nimi potom bude?

A stejně tak mě spolehlivě rozbrečela věta v nedávném pořadu o centru pro postižené, že pouto mezi postiženým dítětem a matkou, je daleko pevnější než mezi normálním dítětem a matkou...ono vlastně tím hůř.