Řešení dlouhodobé nespokojenosti v manželství

Právě jsem prožila svátky (na které jsem se dost těšila), a svou zaslouženou dovolenou, ve špatně skrývané deziluzi….nějakou dobu dumám nad tím, zda se někdy zbavím „obtížného“ manžela, který mi leze na nervy čím dál víc a v posledních dnech mne doháněl k šílenství. Dnes jsem pročítala diskuze nejspíš ve snaze najít někoho, kdo má větší problém než já anebo někoho, kdo by mi mohl rozumět a narazila jsem na téma rezignovaných žen s měkkým podbradkem a lhostejnou tváří (přesně takový obraz se mi několik posledních měsíců ukazuje v zrcadle). Někde se tam také mihlo téma o ženě, která je živitelkou rodiny. Vcelku nijak výrazně mě nepoznamenaly, přišlo mi jen líto, že jsou ty diskuze už starší a můj příspěvek stejně už nikdo nepřečte. Nicméně v zájmu zachování zdravého rozumu jsem se odebrala do klidu ložnice, kde mě výjimečně rodinka nechala srovnat si myšlenky a kupodivu za chvíli jsem si definovala situaci, která by mohla výrazně ovlivnit mou situaci.
Až mě překvapilo, jak by to mohlo být jednoduché. Abych vás uvedla do problému (kvůli anonymitě píšu pod jiným nikem): nedávno jsem tu psala o manželovi, se kterým se mi nedobře žije. Není dobrý otec, není dobrý manžel. Na děti řve podle své nálady, ke mně se chová o něco lépe, ale je to hrubián, sprostě nadává i před dětmi (ne mě, ale třeba někomu v TV), nejvíc mě deptá, že o naše děti jeví minimální zájem – vše okolo školy, kroužků, sportů, vybavení pokojů, hraček vybavuji já, pro něj je všechno zbytečné rozmazlování, má výchova je dle něj příliš benevolentní, on by jim všechno zakázal (někdy mám pocit, že by jim zakázal i dýchat). Někdy mě popadne hysterie všechno mu vyčtu, tak se omlouvá, že to tak nemyslí a že děti miluje, jen to s nimi neumí. Samozřejmě bývá hrubý i ke mně, nemohu se spolehnout, že když ho o něco požádám, on to udělá….nejhorší je, že je stále při chuti na sex – mě jeho hrubiánství samozřejmě silně odpuzuje a on je pak ještě víc naštvaný, ale nevzdává se, pořád se mi vnucuje, když ví, že uvažuju o rozvodu, dokonce si přeju, aby si našel milenku já měla pádný důvod k rozvodu a snad by se pak rozvedl i dobrovolně. Můj poslední pokus o rozvod dopadl jeho pláčem a zoufalstvím, že by se sám o děti nekázal postarat, a tak by ani už nechtěl vídat a prošením, abych s ním zůstala, klidně už bez sexu, hlavně aby neztratil rodinu. Nějakou dobu to jakžtakž fungovalo, ale teď se opět dostávám do depresivních stavů, nebaví mě práce (ačkoli mám, o čem jsem vždy snila včetně odměny), nebaví mě děti (ačkoli jsou skvělé a i nemocnost se zlepšila), nebaví mě nic, co jsem kdy mívala ráda a objem mých boků, stehen i břicha nezadržitelně roste – mám jedinou myšlenku, zbavit se toho negativistického agresivního člověka, který mi vysává energii.
Možná jsem už zakalené mysli  ale právě po přečtení výše uvedených diskuzí mě napadlo, že kdyby si manžel našel práci, která by ho bavila a byla navíc stejně dobře hodnocená jako ta moje – měla bych najednou pocit svobody, naděje a přívaly jeho negativity bych ustála. Najednou jako bych našla ideální řešení (rozvod je vždycky velká komplikace a nejistota) a pojmenovala, co mi vlastně vadí – ano, když jsem v pohodě, tak jeho negativismus dokážu proměnit v legraci. Když jsem v pohodě, dokážu si s ním užít i sex. A dokážu ho i motivovat k lepší komunikaci s dětmi. Vlastně jsem vždycky vydělávala víc než on – poslední dva roky vícenásobně. A protože můj manžel je v zásadě lenoch (ne že by nedokázal pilně pracovat, když ho to baví), převzala jsem za těch 12 let na sebe veškerou zodpovědnost za finance, ale i za děti a velkou část domácnosti. Cítím i velkou zodpovědnost za to, jak se manžel chová k dětem. Mám pocit, že kdyby se mi manžel minimálně vyrovnal v přístupu k práci a dostal plat alespoň takový, jako mám já, velmi by mě to osvobodilo. Já sice vydělám dost, abychom si mohli dovolit normální věci bez přemýšlení nad každou korunou, ale nemůžu si vzít dovolenou, nemůžu marodit a přijít o práci by bylo naprosto likvidační (půjčky, auto,…). Manžel je teď už pátý měsíc doma (firma propustila asi 100 lidí) pořád je v pohodě a vůbec to není poprvé, před 4 lety byl nezaměstnaný rok a půl a před tím taky vždy nějakou dobu si užíval klidu – na rozdíl ode mne, která pracovala při studiu na VŠ, při mateřské a když jsem měnila zaměstnání tak i ve dvou firmách najednou, jen abych přinesla do rodiny co nejvíc peněz. Přitom jsem nikdy netlačila na kariéru, ani na peníze, jen jsem se snažila chovat zodpovědně a vytěžit ze situace co nejvíc. Naopak manžel se vždy spíš nechal dotovat od svých rodičů a nikdy si nepřipadal kvůli tomu nepatřičně.
Ta myšlenka na jeho finanční soběstačnost mě najednou tak plní novou nadějí, že mě depka skoro opouští. Co si o tom myslíte?
Omlouvám se za délku příspěvku, je to forma psychoterapie 