Re: nejsem mstivá, ale

No, mě ponižovala jinak. Měla tátu docela slušně "zmáknutého" a on byl silně pod jejím vlivem. A musím přiznat, že ona byla neuvěřitelná herečka. Před tátou ťuťu ňuňu a když ho zpracovala, tak si začala vymýšlet, co všechno jí dělám, jak jí vyhrožuju a dělám "justy". No, měla obrovskou fantazii a otec jí to věřil. Takže jsem třeba přišla domů a dostala jsem šíleně vynadáno a já zírala s otevřenou pusou a netušila, o čem mluví. Nevěřil mi. Byla to šílená bezmoc. Ona jen seděla, usmívala se "pod vousy", kouřila a třeba něco četla. Dělala jako že se jí to netýká. Bylo to neskutečný. I proto, že otec byl vždycky flegma a nikdy na mě nekřičel a že dokázal uvěřit takovým blábolům.
Skončilo to tak, že jsem jí přestala zdravit a všímat se jí. Dělala jsem, že je vzduch, že prostě neexistuje. A naivně si myslela, že mi dá pokoj. Nedala. Pokračovala dál a otec stále věřil. Leč i na ní došlo.