Potřebují všichni muži něco dokázat?

Psala jsem sem před časem, že se můj manžel téměř ze dne na den změnil, najednou začal mít řeči, že v životě nic nedokázal, jenom vychovávat děti, atd. Myslela jsem, že to přejde, ale spíše se to prohlubuje. Býval veselý a milý, teď se neusměje, udržuje trpitelskou masku, doma je jenom z povinnosti a jenom fyzicky, přijde mi, že úplně ztratil o rodinu zájem. Přitom když mu řeknu, zeptám se, jenom mě odbyde, ať si to neberu osobně. Ok. Ale já takhle nemůžu žít. Zvenku se moc nezměnilo, chová se ke mě hezky, koupí mi kytku, obejme, ale je to jenom setrvačnost, nic osobního.
Včera jsem pod tíhou toho všeho nevydržela a zmínila jsem se před kolegyněmi, jen jednou větou, něco jako že "manžel má asi krizi středního věku". Hned se všechny pustily do líčení svých trampot, a bylo to jako přes kopírák. Naši muži, nezávisle na sobě, se začali cítit ve svých rodinách sevření, nesvobodní, mají pocit, že "nic nedokázali" (jenom zplodit děti a zajistit svoje rodiny, to je v jejich očích nic!!!). My všechny čtyři se pachtíme, abychom jim porozuměli, abychom jim zase vyhovovaly, jedna kolegyně dokonce navštívila nějakou vizážistku nebo koho, aby se manželovi líbila - no je toto normální? Copak jsme všechny zralé na smetiště?
Co se to těm chlapům stalo? To je nějaká epidemie nebo co?