Re: Potřebují všichni muži něco dokázat?

Klaune,

a co když je to tak, že to opravdu s Tebou nijak nesouvisí (viz to "zase vyhovovaly") a skutečně není nutné to brát osobně?

Co když je to opravdu pocit, že "díru do světa jsem neudělal a už asi neudělám"?

Přiznám se, že občas takové pocity (s tou dírou do světa a tak) mívám taky - víceméně z vlastní volby nemám žádné prestižní povolání (v podstatě jsem si zvolila být OSVČ, abych si mohla řídit čas podle sebe, měla čas na děti a nebyla uštvaná), není důvod, aby mi někdo udělil nějakou cenu, fakt je, že mě občas taky přepadají úvahy, že jsem toho vlastně moc nedokázala.

A pak si na druhou stranu říkám, že se snad těm dětem věnuju, snažím se jim vštípit nějakou Kinderstube, umění vycházet s lidmi, snad i nějaké znalosti, podporuju je v koníčcích.
Nebýt toho, že mám volnější a méně prestižní práci, tak by můj muž nemohl dělat to, co dělá, a teď, když onemocněl jeho strejda, tak by se o něj neměl kdo starat.

Z hlediska vesmíru je to asi málo, z hlediska mojí rodiny je to myslím dost zásadní a klíčové.

Mimochodem, ten strejda dělal na dost prestižním místě, od té doby, co onemocněl, po něm v práci neštěknul ani pes (tolik k tomu, když někdo zvolí tu profesní dráhu).

Jestli je na tom Tvůj muž podobně, tak by možná bylo lepší než uvažovat stylem "JÁ už se mu nelíbím, co mám dělat abych se mu zase líbíla", (protože to není při vší úctě o Tobě, ale o něm) mu připomenout a setrvale připomínat, jakou cenu má pro Tebe jako ženu a pro vaši rodinu jako celek.

Pomoct jim si uvědomit,že zplodit děti a zajistit svoje rodiny, není žádné "nic" nebo "jenom", že to je věc, kterou zdaleka nedokáže zdárně každý, že si toho Ty i děti vážíte, a že koneckonců na většinu z nás budou stejně nakonec vzpomínat jen ti naši nejbližší, a do vzpomínání cizích nic není, ti Ti ani vodu nepodají, když ji potřebuješ.