Re: "Hodný chlapec by mě nudil"

Jaano, já mám děti malé, k puberťákům daleko, takže nevím.
Ani u malých ale nedovolím, aby mě bouchali či říkali, že jsem hnusná, o tom to přece není. Je to nejspíš na vlně "chápu, že seš na*ranej, možná přijdeme na to, co s tím dělat, ale tohle si ke mě dovolovat nebudeš." Pro mě děti nejsou žádná malá božstva, kterým projde vše. Konkrétně třeba u záchvatu vzteku s ničením či házením věcí ale nikdy neříkám přijď až se vyzuříš, nedávám do jiného pokoje, za dveře, spíš vezmu do náruče. Syn se tak naučil třeba svůj vztek lépe zvládat. Zkoušel v nejistých obdobích, zda bude milovaný, i když není dokonalý (je jednoduché mazlit a milovat usměvavé sluníčko, které poslechne na slovo), a právě neodmítnutí v afektu mu pomohlo. Já mám dost zklidňující dotek, na své malé i velké chlapy a nikdo nepochybuje o tom, že i když řvu nebo po nich chci nápravu škody, že pak může přijít se pomazlit a mám je stále ráda. Netrestám odmítáním pozornosti či lásky, to mi přijde jako obzvlášť zákeřná rodičovská metoda "výchovy".

U větších ještě nevím. Puberta je běžně dost negativní období, já si k našim dovolila i víc, než popisuješ u syna kamarádky (já byla přijímána vždy s velkými výhradami:). Mluví s ním i o něm? Dovede dát pochopení? (já osobně považovala pubertu za nejhorší období svého života, všichni jen kritizovali a nikdo neprojevil pochopení).Ale ukázat, že tohle teda ne (jako u chlapů)? Bez odsuzování, bagatelizace jeho pocitů, atd? Já nevím, jak jejich výchova probíhala dodnes, a mě puberťáci teprve čekají, řeknu ti tak za pět deset let.