Re: "Hodný chlapec by mě nudil"

Grainne, ono není tak jednoduché někoho vyhodit z domu má tam TB, rodiče vyživovací povinnost... já tedy nevím přesně, jak je to s našim právem, ale zaznamenala jsem nedávno případ z Itálie (ano, vím, tam to mají dost specifické a vymknulo se to některým dost z rukou), kdy rodiče dali svého asi 40-letého syna doslova k soudu, protože se odmítal odstěhovat... myslím, že nepracoval, takže ho nešlo jen tak vyhodit... tedy, chvíli mi rodičů bylo líto, než jsem dočetla článek do konce a maminka sice nadává a soudí se, ale i tak mu denně vyvařuje a pere prádlo. To je pak těžké, přenášet svou odpovědnost na instituce, soudy atd...

Vyživovací povinnost je střecha nad hlavou a jídlo a přiměřená částka na studium. To je celé. Vše ostatní je nadstandard nad tuto povinnost a třeba mě naši toho nad to moc nedávali, zdála jsem se jim nezodpovědná (měli pravdu:), takže jsem si mohla držkovat jak jsem chtěla, max. bych jednu chytla o stěnu, takže jsem chodila na brigády. A bydlela na kolejích tedy.

Pravda ale je, že rodiče (matky asi častěji) se svých dětí, emocí a ztráty jejich náklonnost někdy dost bojí, podstrojují, plní své "povinnosti" (aby se jim nedalo nic vytknout, ale někdy to příjemcům jejich služeb omlátí o hlavu "koukej, co pro tebe dělám, a ty takto?"), vaří, dotují, couvají, aby nikoho nenaštvaly - a pak jen spláčou nad výdělkem, když zjistí, že je nejen nikdo neocení a neváží si jich, ale i ten prostor zaplňuje pro sebe. Většina rodičů se na své děti těší víc, než děti na ně (dospělé děti, nebo studenti). Tak to bývalo, zda se to změnilo nevím... ale pamatuju, že to rodiče chtěli, abysme přijeli, kteří volali, či když jsme neměli ještě mobily, museli volat... děti si návštěvami jen plnili společenské povinnosti
A někteří toho dost zneužívali. Většina z nás to nějak ukočírovala, ale někteří čím víc maminky podstrojovaly, tím byli hnusnější, a čím byli hnusnější, tím víc maminky podstrojovaly, aby příště tak hnusní nebyli

Nevím, jaké konkrétní rady, kdo třeba založí podobné téma, čeká, nikdo s nimi nežije a co bez problémů funguje, když řeknu já svému dítěti, by jiné sežvýkalo jinak. Prostě vyperu, ale ty uklidíš, peníze dám, ale bez slušnosti to nepůjde. Jako krajní řešení je navrhnout, ať se odstěhuje, to nemusí přijmout, tak odejmout veškéré finance s tím, že nechť zkusí to dát na soud a částku vyměřenou mu bez řečí budu vyplácet (myslím, že by se každý puberťák dost divil, kolik by jim soud přiklepnul na jejich "voni mě musí živit, mám na ty prachy nárok"

Tady může padnout tisíc vět, které je možno děcku říct, ale se strachem matky ze ztráty přízně svého dítěte nikdo jiný nic neudělá...