Re: Stydím se za výchovu své dcery :(

Jo, jo, tohle dělal synovec snad celé dětství, asi od čtyř let. Na dárky se ani nepodíval, popř. hned oznámil, že se mu nelíbí a nechce je. Ze začátku jsme z toho byli všichni paf, ségra se snažila mu to vysvětlovat horem dolem, nepomohlo nic. Ani povídání na téma jak by se cítil on, kdyby někdo odmítnul jeho dárek, ani to, že to dárce mrzí, zákazy, příkazy, nic. Na Vánoce několikrát dokonce odmítl jít ke stromečku, že prý dárky nechce. Nevíme, co ho k tomu vedlo, v širší rodině, která se často stýkala, bylo celkem 6 dětí, on byl nejmladší a jedináček. Tak možná se cítil neoceněný nebo přehlížený, protože cokoliv se naučil, udělal apod. tak už udělal a předvedl někdo před ním. I když jsme ho samozřejmě chválili, už to nebylo ono. Tímhle byl konečně zajímavý a středem pozornosti. Je to jenom úvaha, ale jiný důvod nás nenapadl. Rozmazlovaný určitě nebyl, zahlcený hračkama nebo oblečením taky ne. Ale musím říct, že nás tím štval pekelně. Každý to řešil podle svého, někdo přestal dárky dávat úplně, někdo dával úplně stejně jako předtím, někdo dárky lehce omezil. Potom to synovec rozšířil na to že nechtěl na výlet, na který se den předtím těšil, nechal si nandat oběd na talíř, aby vzápětí řekl, že nemá hlad a nechce ho.Prostě všechno chtěl mít jinak a jakoby záměrně provokoval. Nefungovalo nic, nevadilo mu, že přišel o dárky, o výlety, děti s sním odmítaly hrát a ani nám nebylo moc příjemně v jeho společnosti. Přešlo ho to nějak kolem jeho 13-14 let. Dneska je mu 17 a je to skvělý kluk, mám ho moc ráda, je empatický, rozumný, prostě fajn.