Re: Můj Filípek

Já myslím, že přijde čas, kdy Ty sama budeš chtít tu urničku uložit do hrobu, protože pochopíš (ne rozumem, ale spíš srdcem, intuicí), že Filípek v té urničce není, že ten popel je jen popel, to podstatné a důležité, co byl a snad i je Filípek, není ten popel. Ale na to máš čas. Pokusila bych se říct manželovi, aby měl trpělivost, že je to brzy, že zatím chceš mít urničku u sebe a později se uvidí. My jsme měli doma urničku přes rok, podobně mnoho dalších pozůstalých maminek, které znám, urničku měly doma i více let, nakonec všechny postupně souhlasily s jejím uložením do hrobu. Po určitou dobu byl pro mě hrobeček místem setkávání, kdy jsem si udělala čas jen pro sebe a Milenku, něco jsem jí tam koupila (hračku, andílka), přinesla kytičku, když jsem tam byla sama, zpívala jsem jí. Dnes už moc často nechodím, nějak se mi v poslední době zprotivilo, že tam jdu vlastně za tím popelem, proč, Milenka tam přeci není, za to je svým neviditelným způsobem stále se mnou, nemusím za ní nikam chodit, je tady se mnou.
Ale to jsou takové různé fáze, kterými člověk různě prochází, takže doporučení zůstává jednat podle svých pocitů, co pomáhá aspoň malinko, toho se držet, co nesnesitelně bolí, tak tomu se vyhnout. Myslím nyní činnost, která bolí, (někdo třeba nemůže koukat na videa s dítětem, protože ho to příliš bolí, někomu to zase ulevuje), ne samu skutečnost, která bolí nejvíc, ale té se nevyhneš.
Ještě malá poznámka k manželovi, reaguje hodně podobně jako ten můj. Ale nemysli si, že on miloval Filípka méně a že ho to méně bolí, jen jeho způsob vyrovnávání je jiný, řekla bych typicky mužský. Můj muž se to také snažil nejprve popřít a vytěsnit, to bylo furt "nemysli na to, už zase brečíš, proč o tom zase začínáš". Nakonec jsme si to vyříkali, že každý máme v tomto jiné potřeby a že je budeme vzájemně respektovat. On mě nechá truchlit, jak já chci a potřebuji a já mu nebudu vnucovat žádné hovory o Milence, ani žádné projevy lítosti, společné vzpomínkové rituály omezíme na minimum.
Nakonec to dopadlo zajímavě. V době, kdy já už jsem měla svoje odtruchleno a nepotřebovala už jsem ani tolik o tom mluvit, můj muž najednou sám začal, v podstatě to, co jsem já už měla odžito, on si odžíval až s časovým odstupem po mně. Nyní už je dobře. Víš ten respekt k prožívání je moc důležitý, tahle situace není zrovna tmel pro manželství, nakonec, když ji úspěšně překonáte, vás stmelit může, ale mnoho manželství to v průběhu rozbilo.

Posílám , je to moc těžké, nejhorší bolest, která mě potkala a asi i pro Tebe je ta nejhorší, těžko s čímkoliv srovnatelná. Při prohlížení videa se nedalo neplakat.