Re: Jak na neustále plačící pětiletku?

Napadá mě, nepomohla by empatie? Já teda nejsem žádnej fanatik RaR, ale na našeho piškuntála občas zabere úplně ho "převálcovat" empatií. Jak začne takhle prudit (taky to bývá často kvůli miminu), tak mluvit hodně laskavě a zblízka a s pochopením:
"Ty bys chtěl medvídky, viď? Moc, žejo? Máš asi špatnou náladu, viď, tak to chceš zajíst dobrůtkou, žejo? Hm.... Hm.... Nojo, vypadá to, že jsi hodně smutnej... Možná se taky zlobíš na miminko, nezlobíš? Aha, a proč? Zlobíš se, že ho chovám? A chceš taky pochovat jako miminko? Taky jsi byl takový miminko." atd. atd.,

Ono to je funkční ze dvou důvodů:
a) může si "odžít" tu žárlivost, pojmenovat ji, ujistit se, že ho furt máme rádi... a
b) nevytočíš se, tj. nedáš mu tu reakci, kterou on vyvolává(podle hesla "když je špatně mně, ať je špatně i tobě"), ani ty medvídky samozřejmě

Fór je v tom, totálně ho zahltit Samozřejmě je to možný udělat jen tehdy, když je na to prostor. Kupodivu on pak docela akceptuje, když ve vypjatý situaci řeknu, že "teď na miminkování není čas, necháme si to na doma / na večer" atd.

(Funguje to U NÁS, netuším, jestli by to zabralo u vás. Našemu zvířeti jsou tři, takže jsem možná mimo.)