Re: Jak na neustále plačící pětiletku?

Jinak - nemůžu, nevím. Nevlastní děti mám ráda, vysírají mne přibližně jako vlastní, manžel tomu říká "dobré znamení", horší by prý bylo, kdyby mne nezajímaly vůbec, nebo já je, kontakt nula. To už máme za sebou.

Jenomže jsou velké a od počátku byly velké, tam byl spíš problém určitá upřímnost. A je dosud. Jako když nechci ublížit kamarádovi, že bych mu řekla, že jeho holka se k němu nehodí, tak to neřeknu vlastní dceři ani nevlastní. Budu to nějak... nastiňovat. Protože nejsem Bůh a nevím, zda se hodí nebo nehodí, třeba to bude k něčemu dobrý.

S malými dětmi je to prostě.. porce, protože jedete v nějakým modelu dlouhodobě a on je naprosto jiný než ten jiný.